Domů
Cestovní kancelář specializovaná na poznávací zájezdy po zemích, které jste navštívili a chcete je lépe poznat.

učitel

(věčný) žák
Již světoznámý český antropolog a lékař Aleš Hrdlička (1869-1943) definoval Tři všeobecné zákony šíření lidstva:
  • -ve směru nejmenšího odporudnes: cestování letecky, lodí nebo na SUPER last minute, nejlépe z nějakého slevomatu Úžasný
  • -ve směru největších slibností, zvláště co se týká potravy a podnebí
    ... jasně: bufetová strava, nejlépe all inclusive, mořský vánek, koupačka, pro někoho krásná děvčata, pro jiné…?
  • -tlakem vnitřním neb silou zezadu hladem, epidemií, tlakem svých či jiných lidí … zkrátka - konečně bez manžela/ky!
I přes zřetelný vývojový posun jsme stále spjati s živočišnou říší, od níž jsme se odloučili jen naším osobitým historickým vývojem… již Neandrtálci žili na otevřených tábořištích, v jeskyních i pod útesy skal - nežijeme na našich cestách vlastně podobně? Jen útulek je trochu luxusnější, maso a krev z mamuta nahradil steak a víno či něco ostřejšího, vyhledáváme krajinu divokou našemu srdci, bez střelky na kompasu, sever se na krátko promění v jih… ale potřeby zůstávají. Krásné cestování do oblastí nejlákavějších slibností Vám přeje Miroslav Hrdlička
Cestovní kancelář ToulkyEvropou.cz, RNDr.Miroslav Hrdlička, telefon: 739356390
Dárkový poukaz
Měšťanský dům U zlaté lodi

Kontakt


CK Toulky Evropou.cz
Měšťanský dům U zlaté lodi
Zlatnická 7 (170m od OD Bílá Labuť)
110 00 Praha 1 - Nové Město

Telefon:+420 739 356 390
Tel./Fax:         +420 235 310 114
Email:     info@toulkyevropou.cz
     kolektivy@toulkyevropou.cz
IČ:           16175166
DIČ:         CZ 5508042001
Majitel CK Toulky Evropou.cz je členem Asociace českých cestovních kanceláří a agentur (AČCKA) AČCKA

Vyhledat


Prověřená společnost 2021
Prověřená společnost 2020
Prověřená společnost 2019
Prověřená společnost 2018
Prověřená společnost 2017
Prověřená společnost 2016
Prověřená společnost 2015
Počasí v Evropě


Pojištění

Pojištění u Union

Francie

République Française

Francouzská republika

 

1. Marginální sloupec 

Rozloha: 543 965 km2

Počet obyvatel: 59 551 000

Státní zřízení: republika 

Hlavní město: Paříž 2 125 0000 obyv. (aglomerace 9 645 000)

Další významná města: jsou jich desítky, tři aglomerace mají více než milion obyv.

Marseille 826 000 obyv (aglomerace 1500 000 obyv.)

Lyon 467 000 obyv. (aglomerace 1 400 000 obyv.)

                                               Toulouse 437 000 obyv. (aglomerace 650 000 obyv.)

                                               Nice 346 000 obyv. (aglomerace 515 000 obyv.)

                                               Štrasburg, 272 000 obyv. (aglomerace 430 000 obyv.)

                                               Bordeaux 231 000 obyv. (aglomerace 700 000 obyv.)

                                               Nantes 228 000 obyv. (aglomerace 495 000 obyv.)

Lille 225 000 obyv. (aglomerace 1 200 000 obyv)

 

Úřední jazyk: francouzština, v obchodních kruzích také angličtina

Hymna: Marseillaisa

Měna: 1 euro (EUR) = 100 centů

HDP / na 1 obyv: 1 398 263 mil USD / 23 480 USD

 

Národnostní struktura: Francouzi 89 %, Arabové 3 %, jiní 8 %

Náboženství: římští katolíci 78 %, menší zastoupení muslimské, protestantské, židovské

Vznik: 843 (rozdělení Franské říše)

Státní svátek: 14.7. (1789) Den dobytí Bastily 

MPZ: F

Internetová doména: .fr

Telefonní předvolba:+33 

Časové pásmo:UTC+1

 

Slavné osobnosti:

* velice mnoho - prakticky ve všech oblastech lidské činnosti:

* politici a vůdci: kardinál Richelieu, král slunce Ludvík XIV., Napoleon Bonaparte, F.Foch, Ch. de Gaulle

* objevitelé a vynálezci: A.M.Ampère (elektřina), H.Becquerel (radioaktivita), Lavoisier (zákon o zachování hmoty a energie), N.Niepce (vynálezce fotografie), D.Papin (papinův hrnec), L.Pasteur (mikrobi)

* architekti: Taller de Arquitectura (pařížské sídliště Marne-la-Vallée)

* filosofové: R.Descartes („cogito ergo sum“ – myslím, tedy jsem), zakladatel existencionalismu J.P. Sartre, A.Camus

* spisovatelé: V.Hugo (Bídníci), J.Verne ( Tajuplný ostrov), A.Dumas (Tři mušketýři), Stendhal (Věznice Parmská), E.Zola (Břicho Paříže), G.Maupassant (Kulička), Rolland (Dobrý člověk ještě žije), A.France (Jana z Arku), D.Diderot (Encyklopedie)

* dramatici: Moliére (Lakomec, Zdravý nemocný), Balzac (Lidská komedie), E.Rostand (Cyrano z Bergeracu)

* malíři: N.Poussin, A.Watteau, E.Delacroix, C.Monet, P.Gauguin (Tahiťanky), H.Toulouse-Lautrec, sochař A.Rodin

* hudební skladatelé: J.-F. Rameau (skladby pro cembalo), H.Berlioz (Fantastická symfonie), G.Bizet (Carmen), C.Debussy (Faunovo odpoledne, Moře), J.Offenbach (kankán, Orfeus v podsvětí), M.Ravel (Bolero), šansonisté: E.Piaf, Ch.Aznavour, l G.Becaud, M.Chevalier, M.Mathieu

* kolébka filmového umění (bratři Lumièrové a jejich první filmová promítání), filmoví režiséři: F.Truffaut, J.L.Godard, herci: B.Bardotová, J.P.Belmondo, J.Bissetová, A.Delon, C.Deneveu, Ch.Depardieu, L.de Funès, J.Gabin, J.Marais, A.Girardotová, G.Philipe, P.Richard

* sportovci: hrabě Coubertin, tvůrce myšlenky pořádání novodobých olympijských her, J.Rimet, šampionátů ve fotbale

* mistři světa ve fotbale (1998), Evropy (1984, 2000), nejúspěšnější pilot F1 všech dob A.Prost, horolezec Herzog zdolal jako první jednu „z osmitisícovek“

* vynikající cyklisté: Anquetil (5x), Hinault (5x), Fignon (2x vítěz Tour de France), dráhař Morelon (3x zlato z LOH), Rousseau (2x zlato z LOH)

* sjezdové lyžování: J.B.Killy (3x zlato z ZOH), sestry Goitschelové, Piccard,

* koulená (pétanque) a šerm

 

Laureáti Nobelovy ceny: (48)

4. nejvyšší počet udělených Nobelových cen na světě

Ekonomie:

M.Allais, 1988

Fyzika:A.H.Becquerel, P.Curie a M.Curie-Sklodowska, 1903

G.Lippmann, 1908

J.B.Perrin, 1926

L-V.de Broglie, 1929

P.A.M.Dirac, 1933

A.Kastler, 1966

L.Néel, 1970

P.-G. De Gennes, 1991

G.Charpak, 1992

C.Cohen-Tannoudji, 1997

Chemie: H.Moissan, 1906

M.Curie-Sklodowska, 1911

V.Grignard, 1912

P.Sabatier, 1912

F.Joliot-Curie a I.Joliot-Curieová, 1935

Y.Chauvin, 2005

Medicína:

Ch.L.A.Laveran, 1907

A.Carrel, 1912

Ch.R.Richet, 1913

Ch.J.H.Nicolle, 1928

F.Jacob, A.Lwoff a J.Monod, 1965

Literatura: F.Mistral, 1904

R.Rolland, 1915

A.France, 1921

H.Bergson, 1927

R.Martin du Gard, 1937

A.P.G.Gide, 1947

F.Mauriac, 1952

A.Camus, 1957

Saint-John Perse, 1960

J.-P.Sartre, 1964 (nepřijal ji)

C.Simon, 1985

Mír:

F.Passy, 1901

L.Renault, 1907

P.H.B.B.d´Éstournelles de Constant de Rebecque, 1909

H.la Fontaine, 1913

L.V.A.Bourgeois, 1920

A.Briand, 1926

F.Buisson, 1927

L.Jouhaux, 1951

A.Schweitzer, 1952

F.Cassin, 1968

 

Francouzské dědictví UNESCO: (30)

Amiens, gotická katedrála (1981)

Arc-et-Senans, býv. solné doly, královský solivar  (1982)

Arles, římské a románské památky (1981)

Avignon, historické centrum města vč. Papežského paláce (1995)

Bordeaux, historické centrum (2007)

Bourges, katedrála z 12.–13. stol. (1992)

Canal du Midi, 360 km dlouhá síť vodních cest ze 17. stol. spojuje Středozemní moře s Atlantikem (1996)

Carcassone, historické opevněné město (1997))

Fontainebleau, lovecký zámek francouzských králů a park (1981)

Fontenay, cisterciácké opatství z 12. stol. (1981)

Chartres, gotická katedrála z 12. stol. (1979)

Korsika: mys Girolata, mys Porto, přírodní rezervace Scandola, Piana Calanches (1983)

Le Havre, město obnovené Augustem Perretem (2005)

Loira, údolí s hist. městy mezi Sully-sur-Loire a Chalonnes (2000)

Lyon, historické centrum s domy z různých období (1998)

Mont Saint-Michel, benediktinské opatství a zátoka (1979)

Nancy, projekt tří náměstí - Place Stanislas, Place de la Carrière, Place d´Alliance (1983)

Orange, římské divadlo a jeho okolí, triumfální oblouk (1981)

Paris, nábřeží Seiny od Louvru až k Eiffelově věži (1991)

Pont du Gard, most s římským akvaduktem (1985)

Poutní cesty do Santiaga de Compostella, 4 hlavní trasy a jejich památky (1998)

Provins, město středověkých trhů (2001)

Reims, katedrála Notre-Dame, býv. opatství s bazilikou Saint-Remi a palác Tau (1991)

Saint-Emilion, správní oblast, výjimečná krajina s vinicemi a mnoha hist. památkami (1999)

Saint-Savin sur Gartempe, kostel (1983)

Strasbourg, Grande île, histrorické centrum s katedrálou, kostely a palácem (1988)

Versailles, rezidence a park francouzských králů (1979)

Vézelay, benediktinský klášter z 9. stol. a pahorek (1979)

Vézère, 147 prehistorických lokalit a 25 jeskyně s malbami v údolí řeky (1979)

Zvonice Belgie a Francie, 30 objektů středověkého původu (1999, 2005)

 

Národní parky (6)

Cévennes

Écrins

Mercantour

Port - Cros

Pyrénées Occidentales

Vanoise

 

2. Charakteristika země

Když se řekne Francie, vybaví se:

* čtvrtá největší ekonomická mocnost světa (2. v Evropě za Německem), největší podíl jaderných elektráren (80 % z celkového výkonu), moderní strojírenství (osobní automobily Peugeot, Renault, Citroën), letadla (Mirage, Concorde, Airbus), v čele evrop. kosmického programu, vyspělá elektronika (Thomson, Moulinex), výroba pneumatik (Michelin)

* největší evropský producent a vývozce potravin (jedna z obilnic světa, prvenství v pěstování cukrovky, významný producent masa, másla a sýrů

* nejrozsáhlejší železniční a silniční síť v Evropě (s výjimkou Ruska), Paříž je největším dopravním uzlem Evropy, Marseille 3. a Le Havre 5. největším evropským přístavem, letecká společnost Air France 3. největší v Evropě, pařížské letiště Charles de Gaulle představuje přední místo v Evropě v počtu cestujících ročně

* po Německu 2. největší evropský exportér zboží (největší exportér elektrické energie)

* po Ukrajině největší čistě evropský stát (tj. bez Ruska), díky své výhodné poloze mezi Atlantikem a Středozemním mořem odedávna ovlivňoval nejen evropské, ale i světové dění (světová koloniální říše, dnes zámořské departementy)

* pestrá země, bohatá na krajinné rozmanitosti (úrodné nížiny, velehorské štíty, kaňony, kras, říční údolí lemovaná vinicemi, pláže)

* kolébka gotiky, pohádkových renesančních zámků a francouzských parků

* bohaté kulturní dědictví (celkem 30 objektů zapsaných do dědictví UNESCO, Paříž je jejím sídlem), zemi navštěvuje nejvíce turistů na světě (přes 60 mil ročně)

* příslovečný šarm, vytříbený vkus, šanson, nezaměnitelná móda, kosmetika (Coco Chanel, Dior, Cardin, Saint-Laurent) a šperky

* Francouzská revoluce (r. 1789), Napoleon Bonaparte

* Eiffelova věž v Paříži (do r. 1931 nejvyšší na světě), rychlovlak TGV, tunel pod Lamanšským průlivem, obrazárna Louvre, zámek Versailles

* země světoznámé kuchyně (první kuchařka z konce 16. stol., omáčky de Bechamel, marinované úpravy masa)

* výborná vína („bordó“ šampaňské), koňak (vznikl destilací vína v oblasti Cognac) a calvados (destilátu ze zkvašeného jablečného moštu v oblasti Calvados)

* sýry (Roquefort), hořčice, bagety, ústřice, žabí stehýnka, nugát

* LOH Paříž (1900, 1924), ZOH Chamonix (1924), Grenoble (1968). Albertville (1992), MS ve fotbale (1936 a 1998), závody 24 hodin v Le Mans, Tour de France (nejstarší etapový cyklistický závod světa, od r. 1903)

* 6 národních parků a 40 regionálních přírodních parků

 

Poloha. Francie je největším státem západní Evropy. Vedle kontinentální části patří státu ještě ostrov Korsika, čtyři zámořské departamenty - torzo bývalé koloniální říše (Guadeloupe, Martinique, Francouzská Guyana, Réunion), dále ovládá dvě ostrovní teritoria (Saint Pierre at Miquelon, Mayotte) a tři zámořská území (Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie, ostrovy Wallis a Futuna). Stát drží dále tzv. Francouzská jižní a antarktická území (ostrovy Kergueleny, Crozetovy, Sv. Pavla, Nový Amsterdam) a nárokuje si sektor s vědeckou stanicí v Antarktidě (Adélina země)  Administrativně se člení na 22 větších regionů, z nichž některé (např. Bretaň, Normandie, Auvergne, Burgundsko, Lotrinsko, Alsasko, Pikardie aj.) si podržely své historické názvy, a 96 departementů.

Sousedí s většinou významných evropských zemí. Břehy Francie omývají Atlantský oceán a Středozemní moře. Po tisíciletí se na jejím území střetávala většina evropských kultur. Díky této nadmíru výhodné geografické poloze země ovládala po mnohá staletí nejen evropské, ale i světové dění. V moderní době se pak stává jedním z pilířů evropské integrace. Z hlediska cestovního ruchu a turistiky má řadu superlativů a nepřekvapuje, že její návštěvnost patří k nejvyšším na světě. Pestrostí přírody a jejích krás, bohatstvím gotických katedrál, pohádkových zámků, zahrad, malých kamenných městeček, svérázností venkova, kvalitními víny či stovkami druhů vynikajících sýrů i speciální kuchyní nemá na našem kontinentě konkurenci. Území státu tvoří velice pestrou přírodní i kulturní mozaiku, neboť každá z oblastí má poněkud odlišný krajinný ráz a vyznačuje se vlastní kulturou a osobitostí. Hlavní město Paříž patří mezi centra světového cestovního ruchu, kultury (UNESCO), módy a výtvarného umění.

 

Přírodní poměry. Přírodními hodnotami, jejich mnohotvárností a počtem turistických atraktivit zaujímá Francie nesporně první místo mezi evropskými státy. Má oceán i moře, ostrovy, písečné duny, pláže i skalnaté útesy, nížiny, pahorkatiny i velehory s věčným sněhem a ledovci, řetězy teprve nedávno vyhaslých sopek se zachovanými krátery, mocné uloženiny vápenců s dokonale vyvinutými krasovými jevy, s hlubokými kaňony, fantastickými jeskyněmi a propastmi nejhlubšími na světě, má velkolepá skalní města, jezera, dravé horské řeky, vodopády i záhadné podzemní toky, lesy listnaté i jehličnaté, křovinaté formace s teplomilnou jižní vždyzelenou vegetací, s vonící levandulí, korkovými duby i bohatou, pro Středoevropany nevídanou zejména mořskou faunou.

Téměř 70 % plochy zaujímají nížiny či nízko položené plošiny a pahorkatiny. Největší rozlohu (160 000 km2) zaujímá Pařížská pánev (Bassin parisien), prostírající se od Centrálního masivu (Massif central) na jihu až k Lamanšskému průlivu na severozápadě. Na západě je ohraničena starým Armorickým masivem (Massif armoricain) v Bretani a na východě pohořím Vogézy (Vosges). Její povrch tvoří většinou mořské uloženiny křídového a třetihorního stáří. Střední výška této pánve se udává na pouhých 178 m n.m. a málokdo si dovede představit, že např. hladina Seiny uprostřed Paříže neleží výše než 26 m n.m.! Další velkou nížinnou oblastí je Akvitánská pánev (Bassin d‘ Aquitain) v jz. Francii vyplňující prostor mezi Centrálním masivem a pobřežím Biskajského zálivu. Její součástí je písečná krajina Landes s nejvyšší dunou v Evropě tyčící se až 100 m nad okolní pláže. Menší, ale biogeograficky velmi významná Languedocká nížina (Bas Languedoc) mezi Centrálním masivem a pobřežím Středozemního moře se stala po 2. světové válce největší vinařskou oblastí v zemi. Spolu se sousední malou podpyrenejskou nížinou Roussillon lemuje písečnými plážemi Lví záliv a s novou hotelovou zástavbou představuje v létě přelidněnou tzv. Druhou riviéru.

Mezi starými pohořími vyzvednutými při hercynském vrásnění v mladších prvohorách dominuje v jižní polovině Francie rozložitý Centrální masiv (též Středofrancouzský masiv, Massif Central), na některých mapách v poslední době zcela nevhodně označovaný jako Francouzské středohoří. Geologicky a geomorfologicky jde o skutečný masiv - obrovský blok území o rozloze 86 000 km2 (tj. téměř 1/6 Francie) vyzdvižený velmi vysoko nad své okolí. Později, při alpínském vrásnění v třetihorách, byl tento blok rozlámán v dílčí kry tvořící dnes samostatné horské celky (Forez, Livradois, Aubrac aj.) a podle hlubokých zlomů vystoupilo magma mladých vulkanických hornin čedičového a andezitového typu. Na vrcholu starého masivu tak vznikl jedinečný řetěz sopek (nejvyšší Puy de Sancy, 1886 m), z nichž některé byly činné ještě ve čtvrtohorách, nejmladší dokonce před necelými 6000 lety, a mají zachované krátery.

Zcela odlišný, vysokohorský charakter mají vrásná pohoří vyzvednutá začátkem třetihor: Pyreneje tvořící přirozenou hranici se Španělskem (nejvyšší ve francouzské části Vignemale, 3 298 m n. m.) a francouzská část Alp na hranicích se Švýcarskem a Itálií (Mont Blanc, 4 807 m n. m. v Savojských Alpách). Jižní okraje Alp spadají svými předhůřími pozvolna do slunné Provence a k Azurovému pobřeží Středozemního moře. Na severní okraj Alp na francouzsko-švýcarské hranici navazuje nádherné vápencové pohoří Jura (nepřístupný Crêt de la Neige, 1723 m) s řadou jezer v rovnoběžných synklinálních údolích. Ostrov Korsika nabízí vedle pláží i vysokohorskou turistiku v žulovém pohoří alpského rázu s nejvyšším vrcholem Monte Cinto (2 710 m n.m.).

Francie má bohatou říční síť, rozbíhající se z Centrálního masivu na všechny strany a z pásma Alp k západu a jihu. Velká většina území je odvodňována do Atlantského oceánu, kam tečou např. nejznámější Seina omývající nábřeží Paříže, dále nejdelší řeka Loira (1020 km) a také Garonna odvodňující Pyreneje a jihozápad Centrálního masivu včetně krasových oblastí Causses. Nejvodnější francouzskou řekou je však Rhôna (průměrný průtok 1800 m3/s), která pramení v Rhônském ledovci v Bernských Alpách ve Švýcarsku. Protéká Ženevským jezerem (Lac Léman), cestou k jihu využívá tektonického Rhônského prolomu při vých. okraji Centrálního masivu a ve známé bažinaté oblasti Camargue mohutnou deltou odevzdává své vody Středozemnímu moři.

Jezer není ve Francii mnoho. Ledovcová jezera jsou soustředěna v Alpách a Pyrenejích, lagunová jezera při pobřeží Land a několik zajímavých sopečných jezer leží v Auvergni.

Klimatické poměry Francie, která leží v mírném pásmu přibližně uprostřed mezi severním pólem a rovníkem, jsou v různých oblastech dosti rozdílné, podle vzdálenosti od oceánu a podle nadmořských výšek. Vlhčí, teplotně rovnoměrnější atlantské klima v Bretani, Normandii a v přilehlých oblastech směrem k východu ustupuje a přechází k podnebí, jaké známe ze střední Evropy. V Languedoku a v Provenci vládne středomořské klima se suchým slunečným létem a mírnou deštivější zimou. Horské polohy mají ovšem drsnější podnebí s nižšími teplotami i v létě a s vyššími úhrny srážek. Horská střediska v Alpách využívají sněhové pokrývky až 6 měsíců v roce (od listopadu do konce dubna), v Pyrenejích a ve vrcholových oblastech Centrálního masivu 4 až 5 měsíců, ve Vogézách 3 až 4 měsíce. V zimních měsících vane z Alp k pobřeží často chladný suchý vítr mistral.

Vegetace a zvířena. Většinu území Francie pokrývají pole, louky, lesy a pastviny podobného rázu, jaký známe ze střední Evropy. V nižších polohách převažují lesy listnaté (dub, habr aj.), v horských polohách jehličnaté, v Landech na písečných dunách vysazené rozsáhlé borové lesy s typickým podrostem až přes 1 m vysokého vřesovce stromového (Erica arborea). Pro bezlesé, větrem ošlehávané pobřeží Bretaně je příznačný žlutě kvetoucí, našemu janovci podobný, avšak velice trnitý hlodáš (rod Ulex) různých druhů, pro neschůdná lávová pole na svazích auvergneských sopek porost rovněž žlutě kvetoucích kručinek a janovců. V Alpách a Pyrenejích se běžně setkáme s nízkými pěnišníky (Rhododendron ferrugineum) a řadou půvabných skalniček, zvonků a hořců. Velmi odlišná je flóra středomořská např. v Languedoku, pro niž je typická tzv. garrigue - rostlinná formace na vápencích složená z nízkých vždyzelených druhů dubů a z keřů se suchomilnými rostlinami v podrostu. Poměrně hojný je zde kaštanovník jedlý (Castanea sativa). Východněji, v Provence, tuto formaci nahrazuje rovněž druhotný (po vykácení původních lesů), často neproniknutelný keřový porost se suchomilným a trnitým rostlinstvem zvaný makchie.

Zvířena žijící volně v přírodě se na většině území podobá běžné fauně středoevropské, ale co do hojnosti je vlivem nadměrně liberálních mysliveckých zvyků podstatně chudší. Nespornou raritou je výskyt cibetkovité šelmy ženetky obecné (Genetta genetta) žijící dosud vzácně v Centrálním masivu a dále na jih a ve Španělsku. Je o něco větší a protáhlejší než kuna, na žlutošedě zbarvené srsti po celém těle černě tečkovaná. Vysokohorské prostředí Alp obývá kamzík, vzácně kozorožec, orel skalní, hojnější svišť. V Pyrenejích kromě kamzíka a kozorožce přežívá posledních několik medvědů, provádějí se pokusy o navrácení dříve vyhubeného supa hnědého a orlosupa bradatého. V přírodním regionálním parku Camargue se určitě setkáme s majestátními plameňáky a s mnoha druhy vodních ptáků a obojživelníků. V mořských vodách se loví hojně ryb, ale také langusty, krevety a rozšířen je chov ústřic. Z malého počtu hadů jsou jedovaté pouze dva druhy (zmije obecná a jí podobná malá zmije skvrnitá - Vipera aspis ), ale pro jejich vzácnost je uvidí turista jen výjimečně. Při stanování a v kempech ve Středomoří je třeba dát pozor na pavouka snovačku (rod Latrodectus), lidově zvaného „černá vdova“. Je sotva 1 cm velký, černý, u některých druhů s červenými tečkami na kulatém zadečku. Jeho kousnutí je bolestivé. Z hojného jižního hmyzu upoutají největší pozornost pravděpodobně cikády, jejichž vytrvalý cvrkot se někdy ozývá dlouho do noci. Patří k nezapomenutelnému koloritu krajiny.

 

Obyvatelstvo a sídla. Francie je spolu s Británii po Německu druhým nejlidnatějším státem Evropy. I v minulosti byla její role dominantní a po valnou většinu středověku a novověku byla dokonce nejlidnatějším státem kontinentu. V minulosti docházelo v tomto prostoru k výraznému míšení různých etnik. Země navíc nikdy neměla stabilní hranice se svými sousedy. Díky tomu panují velké kulturní i jazykové rozdíly zejména mezi severem a jihem, méně pak zemi centrálními a příhraničními regiony. Katalánštinou se hovoří v Pyrenejích, baskicky v záp. Pyrenejích (Pay Basque), keltskými dialekty v Bretani, germánské dialekty převládají v Alsasku na hranicích s Německem a korsičtinou na Korsice. Francie je přesto národnostně jednotný stát s naprostou dominancí obyvatelstva hlásícího se k domácí národnosti. Tato skutečnost se však v posledních letech začíná měnit a podle posledních sčítání lidu dochází k výraznějšímu nárůstu přistěhovalectví, v současnosti zejména ze středomořských států EU a z bývalých francouzských kolonií. Ve Francii by vás tedy nemělo překvapit, setkáte-li se zejména ve větších městech s výraznou skupinou Arabů či černochů většiny profesí. Téměř každý třetí obyvatel (více než 18 milionů lidí) má alespoň jednoho předka z ciziny. Z tradičních menšin tu žijí Alsasané-Lotrinčané (Němci), Bretonci, Katalánci, Vlámové, Baskové, Provensálci, Korsičané aj. Ještě v 70. letech žila téměř polovina populace Francie na venkově a více než polovina obyvatel se věnovala zemědělství. Od té doby se situace radikálně změnila. V posledních desetiletích dochází ke stěhování obyvatelstva z venkova do měst. S tím souvisí i další rozvoj velkých regionálních středisek (např. Nantes a Toulouse). Městské obyvatelstvo dnes tvoří 75 % populace.

V zemědělství pracuje již jen 6 % obyvatelstva, zatímco v průmyslu 21 % a ve službách dokonce 69 %. Zalidnění tak velké země při tak rozmanitých přírodních podmínkách není pochopitelně rovnoměrné. Nejvyšší je v průmyslových oblastech na severu a východě, nejnižší na Korsice. Pro sídelní strukturu je charakteristická dominantní role hlavního města. Paříž představuje jádro rozsáhlé aglomerace, v rámci širšího vymezení zde žije 11 mil. obyvatel. Řadí se tak spolu s Istanbulem, Moskvou a Londýnem k největším městům kontinentu. V regionu Î le-de-France (zázemí Paříže) žije zhruba 20 % populace a soustřeďuje se zde až čtvrtina všech pracovních míst v zemi. Velký odstup si udržují další velká města Lyon a Marseille, v každém  žije jen něco přes 1 mil. obyvatel.

 

Hospodářství. Francie patří tradičně k nejvyspělejším evropským zemím. Její hospodářství zaznamenalo dynamický růst zejména v 50. letech. Dnes zaujímá objemem HDP 4. místo na světě a patří k sedmi nejvyspělejším státům světa (skupina G 7). Spolu s Německem se v poválečném období stala motorem hospodářské obnovy kontinentu. Pro francouzské hospodářství je typická určitá míra státního plánování. Země má vyspělé zemědělství, průmysl, výborně fungující dopravu a rozsáhlé hospodářské vazby na řadu regionů ve světě. Toto její postavení pramení mimo jiné i z její koloniální minulosti. Kulturní, politické i hospodářské sepětí s řadou regionů činí z Francie hospodářskou velmoc přesahující rámec evropského kontinentu. Francie je největším evropským producentem potravin a značně profituje z evropské zemědělské politiky. Vzhledem k největší rozloze orné půdy ze všech členských zemí EU a vysoké mechanizaci a technizaci zemědělství zaujímá přední místa v produkci a exportu řady plodin a produktů. Týká se to zejména pšenice, kukuřice, cukrovky (1. místo na světě), masa, mléka a vína. Země patří mezi nejvýznamnější obilnice světa. Ve světě proslulo především francouzské vinařství a ve Francii se vypěstuje čtvrtina světové produkce vína a země se střídá na 1. místě s Itálií. Jestliže chcete obdivovat krásu francouzských vinic a ochutnat některá typická vína, je nejlépe navštívit regiony jako Champagne či Burgundsko ve střední Francii, Alsasko na východě nebo Languedoc či Roussillon na jihu. Sever země (především Normandie a Bretaň) je proslulý pěstováním jablek, výrobou moštů a jablečné pálenky zvané calvados. Z ekonomického hlediska významnější je živočišná výroba, v níž dominuje chov skotu na mléko i maso a prasat. Spolu s Německem je Francie největším producentem masa v Evropě. Lov ryb i chov ústřic se koncentrují na pobřeží Atlantského oceánu. „Dary moře“ představují jeden ze základních pilířů proslulé a jedinečné francouzské kuchyně. Francie je zemí bohatou na nerostné zdroje. Bohužel dlouholetá intenzivní těžba na mnoha místech způsobila, že  většina z nich je již vyčerpaná (např. železná ruda v Lotrinsku). Světový význam si zachovávají ložiska bauxitu na jihu země, draselných solí v Alsasku a uranových rud v Centrálním masivu. Většina surovin nestačí krýt spotřebu a musí se dovážet. Přes 80 % elektrické energie vyrobí jaderné elektrárny, v čemž si země drží spolu s Litvou světový primát. V ústí řeky Rance v Bretani pracuje elektrárna využívající jako první na světě energii mořského dmutí. Průmysl je rozsáhlý a většina odvětví je na vysoké úrovni. Tradiční odvětví (textil, těžba uhlí a rud, ocelářství) ve starých průmyslových regionech na severovýchodě však ztratila na významu. Tradiční obory nahradila moderní výroba. Především  dopravní strojírenství, chemie, elektronika, kosmický výzkum, dopravní a zbraňové systémy. Zejména elektronika a strojírenství dnes představují asi 40 % hospodářské produkce Francie. Řada z nás vlastní vozy značky Renault, Peugeot, Citroën, zná letadla Airbus či odstavený Concorde. Některé z našich domácností zdobí televizory Thomson či kuchyňské spotřebiče Moulinex, což je jen několik nejznámějších francouzských výrobků. Světoznámé jsou rovněž značky francouzské kosmetiky. Francie má rozsáhlou, na hlavních tazích modernizovanou dopravní síť, která je uspořádána výrazně radiálním způsobem (centrem Paříž). Pro svou výhodnou polohu je Paříž největším komunikačním uzlem Evropy. Symbolem pokroku jsou čtyři trasy rychlostní železnice TGV (až 300 km/h) a podmořský železniční tunel do Velké Británie (v provozu od 1994, dlouhý 50,5 km). Většinu obratu nákladů i osob zajišťuje přeprava na 973 470 km silnic (nejvíce v Evropě), rovněž síť vnitrozemských vodních cest je nejdelší v Evropě (5 700 km, více průplavů než řek). Námořní doprava disponuje mnoha dobře vybavenými přístavy, například Marseille (3. v Evropě). Spolu se Španělskem a Itálií je Francie hlavním cílem mezinárodního cestovního ruchu v Evropě.

 

Historie. Francouzská historie je stará téměř jako lidstvo samo. Nejstarší nálezy v jeskyních jsou staré přes 500 tis. let, známé jsou pravěké lokality jako CroMagnon či Lascaux. Během věků se na území Francie vystřídala řada národů. Byla osídlena Kelty, připojena Caesarem jako Galie k Římské říši. Ve středověku zde vzniklo největší křesťanské království – Franská říše, která za Karla Velikého ovládla značnou část západní a střední Evropy. Středověké dějiny Francie byly na jedné straně poznamenány její výraznou kulturní dominancí v Evropě, na druhé straně však země musela často bojovat o své přežití. Řada provincií byla po řadu staletí obsazena Angličany. To vedlo k mnohasetleté nevraživosti těchto dvou evropských velmocí. Až po sjednocení se na prahu novověku stala významnou politickou silou na kontinentě. Expanzivní politika vrcholila za Ludvíka XIV. nejen v Evropě, ale i v zámoří (Indočína, Kanada, Louisiana). Země hrála v moderních dějinách jednu z hlavních průkopnických sil svobody a demokracie. Tyto myšlenky byly r. 1789 vyjádřeny ve Francouzské revoluci, jejíž ideu dále šířil Napoleon Bonaparte. Po celé 19. století byla Francie nejen nositelkou hlavních uměleckých a kulturních směrů, ale stala se vedle Velké Británie i hlavní evropskou koloniální velmocí (především Afrika a jv. Asie). V obou světových válkách však ztratila své postavení a v 60. letech také většinu svých kolonií. Po roce 1945 se stala spolu s Německem hlavním průkopníkem evropské integrace (spoluzakladatel Montánní unie a EHS, zakládající člen NATO), v čemž se výrazně angažoval i nejvýznamnější poválečný prezident Charles de Gaulle. Francie patří k hlavním tvůrcům myšlenky sjednocené Evropy, výrazně se podílela na tvorbě maastrichtské i amsterodamské smlouvy a na vytvoření jednotné evropské měny, eura.

 

3. Cestovní ruch

 

Aix-en-Provence, historické město na jihu Francie v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur, cca 30 km severně od Marseille (137 000 obyv., z toho 30 000 studentů – významné universitní město). Město založil r. 122 př. n.l. římský konzul Sextius při termálních pramenech. R. 1409 zde byla založena jedna z nejstarších univerzit ve Francii. Díky Sextinským pramenům zde vznikly lázně a nachází se zde přes 40 kašen. Rodiště impresionistického malíře P. Cézanna, který se zde po svém pobytu v Paříži natrvalo usadil, dnes muzeum - Ateliér Paula Cézanna v domě z r. 1902. S růstem významu Marseille město upadlo do provinčnosti, díky čemuž si zachovalo neopakovatelný historický ráz.

Le Cours Mirabeau představuje nejživější třídu s kavárnami v elegantních měšťanských domech ze 17. a 18. stol. Na západním konci promenády se nachází náměstí Place Général-de-Gaulle, známé rovněž jako La Rotonde, ozdobené řadou fontán. Z církevních památek vyniká elegantní románský klášter s katedrálou St-Sauver.

 

Alpes (Alpy), z rozsáhlého alpského oblouku vyvrásněného postupně od konce druhohor a začátkem třetihor náleží Francii okrajová jz. část od Ženevského jezera až po Horní Provence. Kolik geografů, tolik různých členění Alp. Pro naše účely vystačíme s klasickým a jednodušším členěním (od S k J): Savojské Alpy s masivem Mont Blanku (4 807 m n.m.), samostatný masiv Vanoise (Grande Casse, 3 852 m n.m.), Dauphinéské Alpy (Barre des Écrins, 4 102 m n.m.), Kotické Alpy (na franc. straně Grand Rubreau, 3 340 m n.m.) a Přímořské Alpy s masivem Mercantour (Cime de Gélas, 3 143 m n.m.). Centrální části jsou budovány krystalickými horninami, převážně žulou. Na jejich vnější, tj. záp. a jižní okraje navazují tzv. Préalpy tvořené většinou nasunutými a zvrásněnými vápenci druhohorními. Patří k nim např. plošiny Vercors (PNR), Vaucluse, již. okraj Přímořských Alp apod.

Typický velehorský reliéf s nádhernými scenériemi, s mnoha ledovci, málo jezery, horolezeckými možnostmi, dobrými ubytovacími a dopravními službami činí z franc. Alp turistickou oblast evropského významu. Alpská příroda je chráněna ve třech národních parcích: PN des Écrins (str. 000), PN de la Vanoise (str. 000) a PN de Marcantour (str. 000); pro Savojské Alpy a skupinu Mont Blanku je východiskem středisko Chamonix (viz heslo).

 

Alsace (Alsasko), historický kraj v sv. Francii na hranici s Německem zahrnuje území mezi hřbetem Vogéz a levým břehem Rýna - zhruba na J od Štrasburku (viz heslo) k Mylhúzám (Mulhouse). Rýn zde protéká širokou a hlubokou příkopovou propadlinou, která vznikla ve třetihorách tektonickým poklesem podél zlomů. Plochá Alsaská nížina vyplněna říčními naplaveninami je velice úrodná. Slunné podnebí v závětří horského hřebene svědčí nedozírným plochám vinic a prosperitě místního vinařství. Podél úpatí Vogéz se táhne známá Route du Vin d´Alsace (Cesta alsaského vína) poskytující pěkné výhledy. Prochází také půvabnými vinařskými městečky s hrázděnými domy a vinnými sklípky: Ribeauvillé, Riquewhir [čti Rikvír], Kaysesberg aj. Větší Colmar má více historických památek, např. Staré město (La ville ancienne), Malé Benátky (Petite Venise). Turistickým cílem této oblasti jsou ovšem vrcholové partie Vogéz (viz heslo Vosges), které oddělují Alsasko od Lotrinska na záp. straně pohoří. Kraj zažil četné dějinné zvraty, neboť patřil např. Keltům, Římanům, Alamanům, Frankům, Švábům, za Ludvíka XIV. Francii, v 19. stol. Německu, po r. 1919 Francii, za 2. svět. války okupován Němci a po ní vrácen Francii.

 

Amiens, kulturní a historické město na řece Somme na severu Francie v regionu Picardie (127 000 obyv.). Místo bylo obýváno ještě před příchodem Římanů. V dobách římské nadvlády zde vyrostlo město Samarobriva (most přes Somme) a pobýval zde jistou dobu i Caesar. Amiens patřilo mezi největší a nejbohatší města v celé římské Galii. R. 287 zde díky tomu bylo zřízeno biskupství. Podle legendy se zde sv. Martin podělil s chudákem o polovinu svého oděvu. Je skoro příznačné, že po celý středověk bylo Ameins jedním z nejvýznamnějších center produkce látek a textilu. O bohatství města svědčí také fakt, že zde stojí největší katedrála celé Francie, chrám Panny Marie je 145 m dlouhý, 112 m vysoký a oblouky vnitřní klenby měří 42,3 m. Raně gotické katedrály jako by se předbíhaly, která bude vyšší. Konec této architektonické honičky je spjat u nešťastnou událostí, kdy se 27. června 1284 zřítila věž katedrály v Beauvais severně od Paříže. Do historie se Amiens zapsal ještě jednou za 1. světové války. Okolí města bylo vletech 1915–16 svědkem těžkých bojů. Poškozena byla i amienská katedrála, nicméně škody se podařilo napravit, od r. 1981 na seznamu kult. Dědictví UNESCO.

Známé je též Muzeum Pikardie s velkou archeologickou sbírkou a galerií výtvarného umění. Od r. 1871 v Amiensu žil spisovatel Jules Verne (1828–1905), kandidoval zde do městského zastupitelstva, v březnu 1905 tu zemřel a je pochován na místním hřbitově Madelén. V půdě na hrobě je i špetka měsíčního prachu, kterou Verneovi věnoval český astronom Zdeněk Kopal.

Antibes, historické městečko na Azurovém pobřeží 10 km vých. od Cannes. Město založili okolo r. 350 př. n. l. Řekové (v zálivu oproti osadě Nikaia, dnes Nice). Později se stalo důležitým bodem na francouzsko-savojské hranici. Francouzští králové se městu a jeho opevnění věnovali a důkazy této snahy jsou patrné i dnes.

Návštěvníky města pohltí množství úzkých romantických uliček. V býv. hradu rodiny Grimaldiů (dlouholetí majitelé města) se dnes nachází muzeum P. Picassa, který zde našel útočiště před válkou (a léčil se z depresí), vzniklo zde mnoho jeho děl, která věnoval městu.

V Antibes lze zažít vše, co od návštěvy francouzské riviéry očekáváte: večerní procházky centrem města a přístavem s luxusními jachtami, písčité i oblázkové pláže i pestrý noční život ve čtvrti Juan-les-Pines; výhled z hradeb na osvětlenou pevnost, nebo lodní výlet na Cap d' Antibes s přepychovými vilami v kvetoucích zahradách. Nedaleko se nachází zábavní park Marineland (s delfíny, kosatkami, lvouny, první svého druhu v Evropě). Cca 8 km sv. se nachází mezinárodní vědeckotechnický park Sophia Antipolis se špičkovými laboratořemi i klidnými bydlením.

 

Arc-et-Senans, nevelká obec 28 km jjz. od Besançonu (nebo 62 km jv. od Dijonu) s historicky mimořádně významnou památkou (UNESCO) - nádherný komplex bývalého Královského solivaru (Saline royale de Chaux) z konce 18. stol. Podle projektu architekta Ledouxe měl být právě tento komplex středem jakéhosi „ideálního města“ s kostelem, tržištěm, lázněmi atd. Těžba soli v okolí Salins-les-Bains, odkud byla solanka potrubím dopravována do solivaru ze vzdálenosti 10 km, skončila koncem 19. stol. a tím utichl i provoz v královském solivaru. Ten je dnes zpřístupněn a zajímavé expozice s výkladem průvodce seznamují návštěvníky se zpracováním soli v regionu během 19. stol.

 

Arc, Pont d‘, největší přírodní skalní most v Evropě překlenuje řeku Ardèche 5 km jjv. Od obce Vallon Pont d´Arc (asi 65 km ssz. od Avignonu). Vznikl v druhohorních vápencích, které v místě tvořily mohutný skalní ostroh obtékaný řekou. Proudící voda jej postupně podemílala a zužovala, až při jedné z četných povodní jej prorazila. Výškou 34 m a šířkou 59 m působí impozantním dojmem a patří k nejfotogeničtějším přírodním výtvorům země. Při koupání v místě jej lze snadno podplavat. Vodáci zde nacházejí půjčovnu lodí a vyplouvají odtud na 20–30kilometrovou trasu po proudu nádherným kaňonem řeky Ardèche (viz heslo) a v obci St-Martin-d´Ardèche mohou lodě odevzdat, neboť doprava zpět je zajištěna.

 

Ardèche, Gorges de l´, kaňonovitá část údolí řeky Ardèche mezi Pont d´Arc (viz str. 000) a obcí St-Martin-d´Ardèche patří mezi turisticky a vodácky nejatraktivnější místa ve Francii. Zatímco vzdušná vzdálenost tohoto úseku je asi 16 km, délka vodního toku s četnými zákruty a zaklesnutými meandry je dvojnásobná, stejně jako délka vyhlídkové silnice vedoucí po horní hraně kaňonu nad levým břehem. Řeka, která již předtím urazila zajímavých 54 km, se zde hluboko zařízla do krasových plošin budovaných druhohorními vápenci a vytvořila tak impozantní kaňon se svislými skalními stěnami. Hloubka, do níž lze pohlédnout asi z 12 vybudovaných vyhlídek při silnici, se pohybuje mezi 180 a 300 metry. Průměrný průtok se uvádí kolem 50 m3/s, ale po přívalových deštích bylo zaznamenáno extrémní maximum 7000 m3/s! Plavba na lodích poskytuje nádherné a barevné krajinné scenerie, ale za jistých okolností může být i nebezpečná. Vodáci si mohou vypůjčit lodě v obci Vallon-Pont-d´Arc  nebo přímo u skalního mostu Pont d´Arc (viz heslo).

Okolí: asi 10 km jižně od Vallon-Pont-d´Arc se nachází jedna z nejkrásnějších, až neskutečně vyzdobených krasových propastí v Evropě Aven Orgnac (sz. od obce Orgnac-l´Aven). Patří k přírodním klenotům Francie.

 

Arles (UNESCO), významné historické město na francouzském jihu (Provence, 52 000 obyvatel) je označováno za město básníků, malířů a římských památek, údajně nejkrásnější město nad Rhônou. Naleznete zde památky na staré Římany, středověk i novověk.

Město založili jako svou obchodní kolonii v 6. stol. př. n. l. Řekové. Za Caesara se stalo centrem římské kolonie na jihu Galie a bylo známo jako Arelatum. Na přelomu letopočtu bylo jedním z hlavních center obchodu a řemesel v celém západním Středomoří (jeden čas dokonce třetí po Římu a Konstantinopoli). O významu svědčí také fakt, že od 3. stol. zde bylo sídlo biskupa a během středověku se zde konalo 19 významných církevních synodů. V 9. stol. se město stalo na čas hlavním městem Arlského království, pak bylo přičleněno k Burgundsku a následně r. 1482 k Francii.

Symbolem města se stal amfiteátr (Arènes) z 1. stol. o průměru 136 m, který údajně pojal až 26 000 lidí. Ve středověku sloužil jako pevnost (čtyři věže), dnes se zde koná korida, na níž se nosí nádherné kroje a při níž se nezabíjejí býci. Z římské doby pochází i divadlo a lázně z doby Konstantina Velikého, stejně jako Les Alyscamps (Elysejská pole) antický hřbitov. Ceněný je románský kostel Saint-Trophime (s nádherným portálem se sochařskou výzdobou, tvarově připomínajícím římské triumfální oblouky, upravena v 15. stol.) nebo klášter Sv. Trofima. V objektu se nelézají i dvě gotické a dvě románské galerie. Památky z antiky si návštěvníci mohou také prohlédnout v Muzeu antického Arles.

Jméno města je neodmyslitelně spojeno se jménem malíře Vincenta van Gogha, který zde žil ve žlutém domě (za 2. svět. války zničen), pobyty hudebních skladatelů Gounoda a Bileta nebo básníků Daudeta a Mistrala. Jiné budovy byly pak restaurovány podle van Goghových obrazů. V kostele sv. Juliána jsou uchovávány ostatky poustevníka sv. Antonína. Asi 5 km záp. Se nachází opatství Saint-Gilles, kde žil a zemřel sv. Jiljí.

 

Auvergne [čti Overň], historický kraj v jižní polovině Francie zaujímá nejvýše položenou část Centrálního masivu a po Alpách a Pyrenejích třetí nejvyšší horské vrcholky. Rozsáhlé náhorní plošiny leží v průměrné nadmořské výšce kolem 1 000 m. Po odlesnění připomínají krajinu travnatých prérií, na kterých se pasou stáda ovcí a krav odolnějších vůči drsnějšímu podnebí, jaké v těchto výškách panuje. Nad zmíněné náhorní roviny budované starými krystalickými horninami vyčnívají desítky sopečných kup a kuželů, které zde vyvřely až v třetihorách a čtvrtohorách, nejmladší  ještě před 5600 lety. Právě tato unikátní krajina, jaká v tomto rozsahu nemá na evropské pevnině obdobu, byla důvodem k vyhlášení přírodního parku (PNR des Volcans d´Auvergne, str.000). V souvislosti s tektonickou a sopečnou činností vytrysklo zde mnoho termálních pramenů vyvěrajících z velkých hloubek a dnes zachycených v četných lázních: Vichy (66 oC), La Bourboule (56 oC), Chaudes-Aigues (82 oC), Le-Mont-Dore (47 oC) atd.

Pro kraj Auvergne je příznačné řídké osídlení a postupné vylidňování venkova. Staré kamenné domy vykupují obyvatelé měst a přeměňují je v rekreační sídla. Oblast je přitažlivá zejména pro turisty preferující nevšední krajinu, čistý vzduch a klidnější prostředí.

 

Auvergne, Volcans des, PNR, viz Volcans d´Auvergne

 

Avignon, historické město na dolním toku Rhôny v Provence (86 000 obyv.) Město bylo založeno jako římská osada již roku 48 př. n. l. (Avenio), leží na významné poutní cestě, která se táhla středem Burgundska podél řeky Rhôny. Jako sídlo biskupa bylo významným církevním centrem. Proto bylo v letech 1309–1376 určeno jako sídlo papeže v době tzv. „Avignonského zajetí papežů“. Z této doby pochází řada unikátních staveb včetně paláce. Později bylo majetkem římských papežů až do vlády Napoleona, kdy bylo připojeno k Francii.

Historické jádro je součástí světového kulturní dědictví UNESCO, např. Palais des Papes (papežský palác, 14. stol.), katedrála Nôtre Dame des Doms, kostel (12. stol.), pozůstatky mostu St-Bénézet (12. stol.). Největší pamětihodností města je papežský hrad ze 14. stol., největší gotický palác v celé Evropě. Turisty určitě potěší, že se zachoval téměř v původní podobě. Městu odtud vládlo sedm papežů, kteří z Avignonu učinili intelektuální centrum západního světa. Na nádvoří paláce se každoročně koná populární divadelní festival, jehož tradici založil v roce 1947 Jean Vilar Týdnem umění v Avignonu. Další významnou památkou je románská katedrála Notre Dame-des-Doms. Zcela zachovalé městské hradby dlouhé téměř pět kilometrů měly za úkol chránit město před mistrálem. Z palácových zahrad je výhled i na slavný avignonský most. Z proslaveného mostu přes řeku Rhônu, postaveného ve 12. stol., po povodních zbyly už jen čtyři z 22 oblouků. Pověst vypráví, že slavný most vznikl díky andělovi. Ten totiž oslovil mladého pastýře ovcí Bénézeta, odvedlo ho ke správnému místu u řeky a dal mu obrovskou sílu, s níž zdvihl kámen, „jaký by ani třicet mužů neuneslo“. Kámen se stal základem budoucího mostu.

Bordeaux, metropole jz. Francie na dolní Garonně, hlavní město Akvitánie (215 000 obyv., aglomerace 935 000), centrum vinařství (Bordelais) a cestovního ruchu, město kultury a hudebních festivalů. Původně bylo římskou osadou (Burdigola), v r. 507 připojeno k Francké říši. Stejně jako celý francouzský jihozápad, střídalo i Bordeaux často majitele. Nejdříve to byli Arabové, pak Angličané a poté r. 1452 opět Francouzi. V časech válečných konfliktů, sloužilo jako přechodné sídlo vlády (v letech 1870–71, během r. 1914 a také r. 1944). V exilu zde r. 1828 zemřel malíř Francisco Goya (1746–1828); jeho poslední obraz, nazvaný „Mlékařka z Bordeaux“, již předznamenává impresionismus. Z Paříže do Bordeaux se jezdí jeden z nejslavnějších cyklistických závodů světa. Na něm byl v r. 1896 zaznamenán snad první případ dopingu.

Ve městě se zachovalo několik památek: katedrála St-André, bazilika St-Michel se 114 m vysokou vyhlídkovou věží), dnešní podoba města je zvláště z 18.–20. stol. s širokými bulváry a nábřežím, Esplanade, divadlem nebo radnicí, rozsáhlým přístavem a průmyslovou zónou. V r. 2007 se dostalo na seznam UNESCO.

 

Bretagne (Bretaň), nejzápadněji položený historický kraj vybíhá jako mohutný poloostrov do vod Atlantského oceánu. Ty nepřetržitě bičují jeho žulové pobřeží nebezpečné pro rybáře vypadávající se za denní obživou. Povrch Bretaně tvoří nepatrně zvlněná rovina o nadmořské výšce málo přesahující 100 m a nejvyšší bod starého Armorického masivu na severu nepřekračuje 384 m. Atlantské podnebí zde má mírné zimy a vlhčí a chladnější léta s poměrně velkou oblačností. Z vegetačního krytu zaujmou žlutě kvetoucí trnité hlodáše (Ulex europaeus), vřesovec, kapradiny, na topolech, jabloních a jiných listnáčích velmi hojné jmelí. Typická je zemědělská krajina typu bocage čti [bokáž], tj. mozaika polí, luk a remízků oddělených kamennými zídkami nebo keři a stromy. Rozvinuté je pastevectví, chov dobytka, rybolov, chov ústřic.

Bretaň si udržuje tradiční folklór se zajímavými zvyky a kroji. Uvádí se, že kolem jednoho milionu lidí ještě ovládá bretonský jazyk (ze skupiny keltských jazyků). Místní architektura se vyznačuje kamennými domy s komíny umístěnými ve štítech podobně jako v Anglii. Největším městem je Rennes (univerzita, průmysl hlavně potravinářský). Z největšího přístavu Brest vyplouvají výletní lodi na ostrov Ouessant vzdálený 20 km, zv. Ostrov hrůzy.

Ke hlavním turistickým pozoruhodnostem patří skalnaté mysy s majáky Pointe du Raz, Pointe de Penhir aj., známé megalitické kultury s menhiry, dolmeny a tumuly v okolí Carnaku, zvláštní církevní památky - tzv. farní ohrady (enclos paroissial) např. v Guimiliau u St-Thégoneku, Pleyben aj., dále Côte du granit rouge (Pobřeží červené žuly) se zajímavými skalními tvary v záp. Okolí St-Malo, mys Fréhel (ptačí kolonie, výhled na Britské ostrovy), Côte d´Eméraude (Smaragdové pobřeží) s plážemi mezi mysem Fréhel a St-Malo. Přírodní parky: PNR d´Armorique záp a vých. od Brestu, PNR de Brière sev. od ústí Loiry (projížďky na člunech rozsáhlými mokřadly s bujnou vegetací, pozorování vodního ptactva apod.).

 

Bourgogne (Burgundsko), francouzský region na SV spojující čtyři departamenty: Yonne, Côte-d'Or, Nievre a  Saône-etLoire s hlavním městem Dijon (1,6 mil. obyv.). Region je pojmenován po kmeni Burgundů, kteří se zde během stěhování národů usadili. Burgundské vévodství si po celý středověku uchovávalo jistou nezávislost na Francii a během Stoleté války bojovali burgundští vévodové dokonce na straně Angličanů. Jejich panství se táhlo od Bruselu po Rhônu.

Region je významným zemědělským krajem a proslulé jsou zejména zdejší vinice. Ve zdejším nejslavnějším vinařském středisku Beaune se nachází dokonce muzeum vín. V době průmyslové revoluce se zde dynamicky rozvíjel i těžký průmysl, ale dnes se preferují spíše menší podniky lehčího zaměření, oblíbená je i agroturistika.

Burgundsko patří spolu s oblastí Bordeaux ke dvěma nejvýznamnějším vinařským oblastem Francie. Proslavená je zejména oblast kolem Champagne, podél proslulé Avenue de Champagne či v údolí řeky Marny (Vallée de la Marne). Turisté sem míří nejen za vínem (vinařské stezky, slavnosti sběru apod.), ale také za četnými památkami. Mnohá města zde pamatují ještě časy antického Říma. V Autunu se dochovala řada památek na toto období (Janův chrám, římské brány, divadlo). Zdejší města a kláštery patří mezi poklady středověkého umění, což svědčí o bohatství a významu zdejšího kraje. Opatství v Cluny bylo po dlouhá staletí duchovním a kulturním centrem celé Evropy. Zdejší románská katedrála z 10. stol. byla svého času největším křesťanským kostelem. Katedrály ve zdejších městech jsou postaveny ve specifické cisterciácko-burgundské gotice.

 

Calais, město na severu Francie u Doverské úžiny Lamanšského průlivu (77 000 obyv.). Od 10. stol. rybářská osada využívající příhodné pobřežní podmínky a přítomnost četných ostrůvků. Později se z osady vyvinul jeden z opevněných opěrných bodů na francko-fladerské hranici. Během Stoleté války město ovládli Angličané a v jejich moci bylo až do r. 1558, kdy bylo opět připojeno k Francii. Do dějin se město zapsalo především během 2. svět. války. Nad Doverskou úžinou probíhala na podzim 1940 bitva o Británii, v létě roku 1944 zde Němci očekávali britskou invazi (uskutečnila se ale v Normandii).

Největší osobní přístav ve Francii. Významná je především trajektová doprava do 34 km vzdáleného anglického Doveru. Poblíž města ústí Eurotunnel, železniční tunel spojující pevninu s Britskými ostrovy. Z bohaté minulosti města se však nezachovalo mnoho památek. Samotné centrum leží z části na ostrově, z části na pevnině.Významné je muzeum obrazů vlámské školy. Od r. 1180 zde stávala námořní pevnost, která byla dobyta a přestavěna za anglické nadvlády. Za shlédnutí rovněž stojí i náměstí s radnicí připomínající nazdobený cukrový dort s proslulým Rodinovým sousoším Občané z Calais (Les bourgeois de Calais>).

 

Camargue, známý přírodní oblastní park vyhlášený r. 1970 na rozloze 85 000 ha zaujímá širokou deltu řeky Rhôny při jejím ústí do Lvího zálivu. Chrání se zde jedinečná krajina - pestrý ekosystém bažin, lagunových jezer zvaných étangy, která jsou od moře oddělena dlouhými a úzkými písečnými kosami, ostrůvků, opuštěných říčních ramen, umělých průplavů, slanisek, pastvin i polí. Sladká voda Rhôny se tu mísí se slanou vodou, pevná půda přechází nenápadně do vodního prostředí. Celou přírodu lze tu považovat za „obojživelnou“, kde se daří skutečným obojživelníkům, rybám, plazům, vodním ptákům, i dravcům. Tažní vodní a bahenní ptáci se zde zastavují v tisícihlavých hejnech. Oblíbené plameňáky růžové mohou turisté pozorovat nejen v malé zoologické zahradě (4 km sev. od obce Saintes-Maries-de-la-Mer), ale na četných místech i ve volné přírodě.

Území je využíváno také zemědělsky (pícniny, rýže, réva vinná, obilí). Zvláštností je chov polodivokých koní a polodivokého černého skotu s lyrovitými rohy a býků pro zápasy v Aréně v Nîmes i jinde. Obrovské saliny s vyhlídkovými hromadami soli lze navštívit v Salins-de-Giraud při pravém břehu hlavního toku Rhôny nedaleko ústí. Místy můžeme objevit i divoké písečné pláže se slanomilnou vegetací a s písečnými přesypy. Obdivovatelé historických měst by neměli vynechat Aigues-Mortes v záp. Části delty (již mimo areál parku), kde se zachovalo mohutné středověké opevnění obdélníkového půdorysu z 1. poloviny 13. stol. V červenci a srpnu se tam konají hudební a divadelní slavnosti.

 

Canal du Midi, průplav spojující Atlantský oceán se Středozemním mořem v jižní Francii o délce 241 km; stavělo jej na 120 tis. dělníků 15 let (1666–81), zcela dokončen v r. 1692. Od r. 1996 součástí světového kulturního dědictví UNESCO.   Má 103 zdymadel, které umožňují překonávat výškový rozdíl 90 m. U města Béziers kanál protíná řeku Orb byl zbudován speciální říční most. Dodnes je považován za technicky náročné a kvalitně provedené dílo.

 

Cannes, druhé největší město franc. Riviéry (67 000 obyv., aglomerace až 336 000 obyv.). Pro své písečné pláže, promenádu, casina a celkovou atmosférou místa (genius loci) patří mezi světoznámá přímořská letoviska. Cestovní ruch má klíčový význam, bývá nazýváno rozmazlenou primadonou Azurového pobřeží. Od r. 1946 zde probíhá každoroční Mezinárodní filmový festival.

Jeho historie není nijak bohatá, zato současnost jistě ano. Historické jádro na hoře Le Suquet je velice skromné, nová epocha, která odstartovala v polovině 19. stol., vtiskla městu jeho vznešenou a bohatou tvář. Do té doby rybářský přístav se 4500 obyvateli se začal měnit v mondénní lázně pro zimní sezónu. Ve městě se začaly stavět luxusní hotely lemující promenádu La Croisette. Ubytování zde je finančně náročnější než v jiných letoviscích, ale kvalita a rozsah služeb, atraktivní poloha místa, příjemné klima, čisté moře se skutečně azurovou barvou, upravenými (a stále přeplněnými) plážemi vyšším cenám rozhodně odpovídají. Turistické služby jsou na vysoké úrovni a kromě relaxace u moře si mohou návštěvníci vybrat z široké nabídky společenskozábavních i sportovních akcí, návštěvy některé z malých útulných restaurací, kavárniček nebo typických francouzských bister, kde se zdejší atmosféra při sklence calvadosu přímo vdechuje.

Atraktivitu místa zvyšují blízké Lerinské ostrovy, kam se odjíždí lodí přímo z místního přístavu. S kopce můžete sejít dolů do starého přístavu a obdivovat zde rybářské i výletní lodi. Na pieru Alberta Edouarda jsou ke spatření prý nejkrásnější jachty světa. Je možné se vydat třeba na nedaleký ostrov Sv. Margarety.

 

Carcassone, historické středověké město na jihu Francie v Languedocu na řece Aude při starém průplavu Canal du Midi (44 000 obyv). Přesto, že bývá uváděno jako středověké město, jeho historie je mnohem delší a pestřejší. Původně keltské hradiště Římané přestavěli na mohutnou pevnost Carcasso (zbyl tu po nich také amfiteátr). V 5. stol. obsadili město Vizigóti, v 8. stol. Franky. Hrad i město  byly stále přestavovány a zdokonalovány městské hradby. V novověku pak vzniklo Nové město a staré Cité zůstalo nedotčené a chátralo.

Dnešní podobu městu vtiskl „otec památkářů", historik, restaurátor a také ministr Eugéne Emmanuel Viollet-le-Duc (1814–1879). Historici umění si nad jeho dílem dnes občas rvou vlasy, protože podoba města a zejména jeho dvojité hradební opevnění s 53 věžovitými střílnami a věžičkami často vůbec neodpovídají středověké skutečnosti. Tisícům návštěvníků Carcassonne to ale evidentně nevadí, město žije ve dne i v noci (koncerty, šermířská vystoupení). V Cité můžete nakupovat středověké zbraně, zbroj, gobelíny, nebo dojít do vinného sklepa. Město je zvláště fotogenické pro filmaře a vystupovalo v nesčetných historických filmech (oblíbené jsou zejména jeho hradby).

 

Carnac, město a patrně nejlépe zachovalá oblast megalitických staveb ve Francii na jv. Bretaně. V okolí tři obrovská seskupení menhirů (alignement) v počtu přes 2500, většina v několika rovnoběžných řadách. Nejdelší z nich Ménec má délku přes jeden kilometr, mezi další seskupení patří Kerlecan a Kermario, Seskupení jsou pravděpodobně zbytkem kultovních památek a sloužily k astronomickým úpozorováním; jsou orientovány buď sj. směrem, nebo obrácené k východům a západům slunce ve dne rovnodennosti. Složitější kamenné stavby, dolmeny, byly dříve pravděpodobně hrobkami vysoce postavených členů rodů. Jeden takový dolmen si můžeme prohlédnout i v nedalekém Locmariaquer.

Stavby byly dříve spojovány s Kelty (v lidovém povědomí to ostatně přežívá dodnes, i komiksový Obelix přece nosí menhiry). Carnacké řady jsou ještě starší, byly pravděpodobně vztyčeny kolem roku 3 000 př. n. l. (jiná, širší datace říká 4 700 př. n. l.); kameny sem byly převáženy ze vzdálenosti tří až čtyř kilometrů. Řady menhirů v Carnacu jsou pravděpodobně orientovány podle Slunce a Měsíce a snad sloužily k astronomickým pozorováním.

 

Causses [čti Kós], v celé záp. Evropě unikátní oblast krasových plošin (franc. le causse) oddělených hlubokými kaňonovitými údolími, na povrchu se závrty, jeskyněmi a propastmi. Jde o suchý, málo zalidněný kraj oživovaný jen stády ovcí a koz. Řídká suchomilná a vápnomilná vegetace se blíží mediteránní formaci garrigues a také zvířena zde nabírá středomořský ráz. Causses, budované druhohorními vápenci, se přimykají k již. a jz. okraji Středofrancouzského masivu a geograficky se člení do dvou částí, které byly vyhlášeny přírodními oblastními parky:

  1. PNR des Grands Causses (Velké Causses) se prostírá zhruba mezi městy Mende, Florac a jv. A sz. od Millau [čti Mijó]. Turisticky nejvýznamnějšími jsou kaňony řek Tarn (viz str. 000) a Jonte, plošina Causse Méjean se zpřístupněnou jedinečnou propastí Aven Armand (až 30 m vysoké stalagmity, sestup výtahem) a skalní město Montpellier-le-Vieux (viz heslo).
  2. PNR des Causses de Quercy leží v historickém kraji Quercy mezi městy Cahors a Fijeac a na S a na J od soutoku řek Célé a Lot. Mají méně vyvinuté povrchové krasové tvary, ale zahrnují četné jeskyně a propasti. Z nich je přístupná mj. Pech-Merle, významná pravěkými skalními rytinami mamutů a zubrů (stáří 24 600 let). Nezapomenutelné zážitky čekají návštěvníky krápníkové propasti Gouffre de Padirac (výtahy, plavba na člunech v hloubce 103 m, obří stalaktit asi 70 m dlouhý). Pozoruhodná jsou zde malebně situovaná městečka s kamennými domy, jako např. Rocamadour na sev. okraji Causse de Gramat, St-Cirque-Lapopie nad levým břehem řeky Lot i samotné centrum kraje - Cahors.

 

Centrální masiv, viz Massif Central

 

Cévennes, Park National des, národní park byl vyhlášen r. 1970 na rozloze 85 721 ha a zaujímá nejvyšší a nejcennější části stejnojmenného pohoří. Přimyká se k vápencovým plošinám Velkých Causses a tvoří jv. okraj Středofrancouzského masivu. Reliéf je charakteristický kulisovitým uspořádáním horských hřbetů orientovaných ve směru SZ–JV a oddělených hlubokými údolími. Pohoří (nejvyšší Mont Lozère, 1699 m n. m.) je budováno žulovými horninami, místy krystalickými břidlicemi, záp. okraje vápenci. Na nich je květena bohatší, kdežto zalesněné svahy na žulách jsou druhově chudé, stejně jako fauna vybitá chudým obyvatelstvem. Převládá pastevectví. Drsná krajina na styku oceánského a středomořského podnebí (přes 2 000 mm srážek ročně) má za následek postupné vylidňování, původní domky jsou využívány k rekreačním účelům.

Z turistického hlediska jsou Cevenny zajímavé především krajinářsky. Daleké výhledy umožňuje hřebenová silnice Corniche des Cévennes mezi obcemi St-Laurent-de-Trevez na SZ a St-Jean-du-Gard na JV. Jedinečný kruhový rozhled se naskýtá na vrcholu Mont Aigoual (1567 m n. m.), kam vede silnice k observatoři. Na záp. úpatí tohoto masivu vytéká zpod vápencové plošiny potok Bonheur velkolepou klasickou vyvěračkou Bramabiau s jeskyní přístupnou veřejnosti.

 

Cluny, jedna z nejvýznamnějších církevních památek Evropy v srdci Burgundska. Benediktinské opatství s prvním kostelem v Cluny bylo založeno r. 910 a jeho zakladatel, Vilém Akvitánský, si vymínil, že bude podřízeno přímo papeži. Záhy se stalo jedním z center reformního hnutí v raně středověké církvi. Zdejší opat Odilo v r. 998 zavedl svátek Památky zesnulých (Dušičky), šestý z opatů, Hugo (1024–1109), byl dokonce svatořečen. Druhým kostelem byla sloupová bazilika na křížovém půdorysu. Poslední z chrámů, pětilodní bazilika sv. Petra a Pavla představuje vrchol evropské románské architektury tzv. burgundské školy (1088–1130), až do výstavby renesančního sv. Petra ve Vatikánu byl největším křesťanským kostelem vůbec. V době největšího rozkvětu opatství spravovalo na 1450 klášterů s 10 000 mnichy. Přes 300 let zdejší benediktini „udávali tón" mnišskému životu v celé Evropě, z kláštera pocházelo i několik papežů.

R. 1258 se ale výsadního postavení náhle vzdali a klášter upadl. Je velkou ztrátou pro kulturní dědictví, že se tento unikátní komplex dochoval jen v rozvalinách a torzech.  Zrušen byl za francouzské revoluce r. 1790 a v letech 1809–15 byl z větší části místními revolucionáři pobořen. Zbytek rozebral jistý obchodní z Mâconu na stavební kámen. Do dnešních dnů se zachovala jen část stěn kláštera (rameno jedné příčné lodi a několik figurálních hlavic).

Okolí bývalého církevního centra je poseto dalšími raně středověkými skvosty: kostely v Chapaize, Ozenay, Brancion, Uchizy či Vers jsou důkazem nejen ohromného majetku a moci církve, ale zároveň i umu jednotlivých stavitelů.

 

Côte d´Azur (Azurové pobřeží), dříve též francouzská riviéra, se táhne v pruhu 5–10 km širokém od La Ciotatu přes Toulon, St-Tropez, Cannes, Nice a Monako ke hranici s Itálií. Původní středomořská vegetace se stále zelenými druhy stromů a keřů, nádherné písčité pláže ve velkých zálivech či naopak stísněné a obklopené vysokými skalními útesy v pohořích Maures a Esterel, představa koupání v průzračných vodách Středozemního moře, to vše do značné míry ustoupilo zejména v posledních desetiletích nezkrotné zástavbě hotelů, hotýlků a kempů či soukromým plážím nedostupným širší veřejnosti, záplavám aut, zájezdových autobusů, karavanů a všemu, co lze označit za součást průmyslu cestovního ruchu.

Za zbytky původní přírody se turista musí vydat dost daleko od pobřeží. Teprve při pohledu z výše položených či vzdálenějších míst si uvědomí, jak úchvatné krajinné scenérie měli před sebou první objevitelé tohoto dnes ve slunných letních měsících přelidněného a auty přeplněného koutu Francie. Přesto či proto rozhodně stojí za to jej jednou v životě navštívit. Nejlépe současně s okolní vlídnou Provence.

 

Demoiselles, Grotte des, jedna z nejkrásnějších a nejznámějších zpřístupněných jeskyní v Evropě. Leží ve vápencovém hřbítku na již. úpatí Cevenn, vysoko nad údolím řeky Hérault, 2 km sev. od obce St-Bauzille-de-Putois (asi 35 km ssz. od Montpellier). Má mimořádně bohatou krápníkovou výzdobu a vyniká i obrovskými prostorami, z nichž „dóm“ je vysoký 45 m. Prohlídka trvá asi 1 hod. Z terasy před vchodem se nabízí široký rozhled do údolí Héraultu v kraji Languedoc.

O 18 km západněji se nachází velkolepý skalní amfiteátr Cirque de Navacelles vytvořený řekou Vis. Z horního okraje (dostupného silnicí) se naskýtá překvapující pohled do stometrových hlubin bývalého zaklesnutého meandru řeky Vis.

 

Dijon, město ve střední Francii, hlavní město Burgundska (153 000 obyv.). Leží nad řekou Saônou a Burgundským průplavem, což z něj dělá významný říční přístav.

Byl založen ve starověku (galorománské Divio), jeho význam vzrostl, když se r. 1015 stal sídlem burgundských vévodů, od r. 1477 byl pak součástí Francie. Z města pocházeli architekti Jean-Baptiste Mathey a především Gustave Eiffel. Jeho dílem je například tržnice z 19. stol.

V centru jsou četné cenné památky: kostel sv. Philibert (12. stol.), katedrála St. Bénigne (13. stol., průčelí zdobeno chrliči), Notre-Dame (13. stol.), rozlehlý Vévodský palác, sídlo Filipa Dobrého 14. stol.). Maskotem města je kamenná sovička na domě v jedné vedlejší uličce. Centrum města je tvořeno starobylými ulicemi s hrázděnými domy, hlavně v oblasti vých. od vévodského paláce. Dijon je znám rovněž jako univerzitní město. Na slavném Carnotově lyceu studovalo jako stipendisté několik Čechů (mj. Jiří Voskovec, Eduard Beneš, celkem na 400 českých absolventů). Nachází se tu i četná muzea (archeologické, výtvarného umění, Burgundska), pozůstatky římské cesty Via Agrippa.

Dijon je vyhlášený výrobou hořčice AMORA, a také jako místem, kde se vaří skvělí hlemýždi: nádivka je složená z česneku, petržele, koření a másla, pak se hlemýždi 20 minut pečou a vidličkou vyloupnou z ulity. Dováží se do Francie z celé Evropy.

 

Dordogne, Vallée de la, region na jihozápadě Francie patří k nejkrásnějším a nejnavštěvovanějším v celé zemi. V této části Aquitánie, zvané též Perigord, najdete na každém kroku pohádkovou krajinu prostoupenou neopakovatelnou atmosférou. Chce-li se turista obdivovat hlubokým údolím meandrující řeky, která jsou lemována opevněnými středověkými městy na skaliskách, neměl by tento kraj opominout. Řeka Dordogne se vine sevřená hlubokým údolím se svahy porostlými bučinami a dubovými lesy. Řada zámků, bohatých zahrad a středověkých měst.

Region je jedním z posledních, kde naleznete pravý francouzský venkov v podobě malých vesniček s tradičními vinnými sklepy. V oblasti se nachází jeskyně Lascaux, v nichž jsou jedny z nejslavnějších jeskynních maleb pravěkých lovců (na seznamu UNESCO), zahrady Marqueyssac. Podél řeky najdeme přes 1000 hradů nebo hradních zřícenin. Mnohé z nich jsou veřejnosti přístupné a shlíží ze strmých skalisek nad řekou jako orlí hnízda, jiné po rekonstrukci slouží jako hotely nebo letní sídla. Kulisa krajiny je dotvořena četnými středověkými, dodnes opevněnými městy, jako je například Sarlat, Beynac a řada dalších.

 

Écrins, Parc national des, název je odvozen od nejvyššího skalního hřebene Barre des Écrins (4 102 m n. m) ležícího přibližně uprostřed tohoto vysokohorského národního parku v Dauphinéských Alpách, 60 km jižně od Grenoblu. Park byl vyhlášen v r. 1973 na rozloze 9 174 ha k ochraně druhého nejvyššího horského masivu ve Francii (po Mont Blanku) s jeho výrazným reliéfem, s rozeklanými skalními štíty a věžemi, s mohutnými (leč i zde ustupujícími) ledovci, firnovisky, ledovcovými jezery, morénami, prudkými bystřinami, vzácnými druhy rostlin (protěž alpská, hořce, rododendrony aj.) a živočichů (zajíc sněžný, kamzík, svišť, orel skalní, tetřev, tetřívek aj.), s alpskými loukami, pastvinami, ale i smrkovými, jedlovými a modřínovými porosty.

Areál národního parku zaujímá podstatné části dvou velkých horských skupin – masivu Oisans (la Meije, 3 983 m n. m) na S a masivu Écrins (4 102 m n. m) s podskupinou Pelvoux (3 946 m n. m) ve střední části parku. Zejména tato část je turisticky velice přitažlivá a hojně navštěvovaná díky dobré přístupnosti údolím Vallouise (řada kempů) až k rozsáhlému parkovišti u hotelů na plošince Pré de Mme Carle ve výšce asi 1 800 m n.m. Nad sedlem Col du Lautaret (2 058 m n.m) lze navštívit Alpskou botanickou zahradu a obdivovat zástupce vysokohorské flóry i z mimoevropských pohoří. Také se odtamtud odkrývají nádherné pohledy na zasněžené vrcholky masivu Oisans.

 

Étretat, údajně jedno z nejkrásnějších míst Francie. Přímořské lázně (7 000 obyv.)  nádherně čistou městskou pláží se nachází mezi dvěmi skalními útesy, (Falaise d´Amont a Falaise d´Aval) vysokými kolem 70 metrů. Jsou tvořeny především bílým vápencem a pískovcem a jejich barevná kombinace spolu s azurovým mořem a sytě zelenou a dokonale posekanou trávou golfového hřiště nahoře je uchvacující. Mořský příboj je během tisíců let vymodeloval do nádherných podob několik přes 70 metrů vysokých skalních jehel a bran. Na první pohled zaujme oblouk Porte d’Aval. K těmto mohutným vyhlídkovým útesům se skalními branami vedou stezky, zčásti i skalním tunelem a za nimi se nacházejí další pláže. Po pláži z malých bílých oblázků se dá projít skalními tunely na sousední pláže (přístupné pouze za odlivu, a to na cca 4 hodiny). Malebnou zátoku si v r. 1930 vybrali k tvorbě čeští malíři Rudolf kremlička a Jan Trampota, v zimě 1944–1945 si ji vybral za své hlavní sídlo maršál Dwight Eisenhower. Ze zdejší tržnice se tenkrát velelo tažení na Berlín.

 

Fontainebleau, město v severní Francii v jv. části metropolitní oblasti Paříže (18 000 obyv.). Zdejší hluboké lesy, někdejší královská obora jsou cílem víkendových výletů pařížských návštěvníků. V lesích žije řada vzácných druhů motýlů a hmyzu (chráněná lokalita). Sídlo prestižní manažérské akademie INSEAT.

Nejznámější a nejproslulejší je zdejší královský zámek. Rozsáhlý areál zámku (pět nádvoří, patří mezi největší v Evropě) včetně parků je dílem inspirací řady francouzských králů počínaje Františkem I. Ten dal v 16. stol. přestavět malý lovecký zámeček na reprezentativní sídlo. Palác je postaven ve specifickém francouzském manýristickém stylu. Při původní stavbě působil Philibert Delorme, na úpravách se od r. 1747 podílel Jules Robert de Cotte. Přes dvě stě let sloužil zámek jako venkovské letní sídlo králů, během Velké francouzské revoluce však byl několikrát vydrancován a začal chátrat. Jeho sláva začala stoupat až s vládou Napoleona Bonaparta a jeho potomka Napoleona III. Po vyhlášení francouzské republiky se stala část zámku letní rezidencí prezidentů a tomuto účelu slouží dodnes. Zbytek je přístupný veřejnosti.

V okolí pozoruhodný Fontainebleauský les (250 km2) s rozsáhlým listnatým a smíšeným lesem s četnými bizarními skupinami a bludišti se vzácnými tvary mikroreliéfu (voštiny, skalní facety, pseudoškrapy), jeho součástí je první přírodní rezervace vyhlášené ve Francii (r. 1853 na ploše 5,51 km2).

 

Golfe du Lion, Lví záliv v sz. cípu Středozemního moře záp. Od Marseille až po hranici se Španělskem. Oblast na tomto asi 300 km dlouhém úseku zaujímá příbřežní části historických krajů Laguedoc (viz heslo) a Roussillon. Ještě po 2.  svět. válce jen málo osídlené písečné pláže jsou dnes zastavovány drahými hotely a pobřeží se stává tzv. Druhou riviérou. Podélně se táhnou lagunová jezera oddělená od moře dlouhými písečnými kosami. Dále do vnitrozemí si však krajina uchovává více přírodní charakter (přestože formace garrigues v Languedoku jsou považovány za druhotné) a řídké osídlení, je také dostatečně pestrá, výškově členitější a turisticky přitažlivá.

Nejvýznamnějšími sídly v oblasti Languedoku jsou Nîmes, Arles, Montpellier, Sète, Béziers, Narbonne, Carcassonne a ve vinařském kraji Roussillon brána do Pyrenejí – Perpignan.

 

Grasse, malé městečko na Francouzské riviéře ležící 30 km od Antibes (44 000 obyv.). Původně samostatné hrabství, od r. 1227 součást Provence na úpatí Alp, sídlo továrny Fragonard, proslavená výrobou voňavek, a dalších 34 jejich konkurenčních závodů. Grasse bývá označováno za hlavní město světového voňavkářství (expozice, která vás seznámí s některými tajemstvími výroby a prodejna).

Malebné centrum s řadou středověkých staveb s úzkými uličkami a domy s krásnými nádvořími. Kdysi bylo proslaveného koželužskou výrobou a teprve Kateřinu Medicejskou prý napadlo, že by se kožené rukavice měly parfémovat. V okolí se pěstují voňavkářské suroviny (růže, jasmín, levandule, karafiáty, mimóza). Na 1 kg vonné esence je potřeba 12 tun růžových lístků.

 

Grenoble, město v jv. Francii ve velké kotlině na úpatí Dauphinéských Alp (153 000 obyv, aglomerace až 520 000 obyv.). Leží v oblasti Rhône-Alpes a je největším městem francouzských Alp (někdy též hlavní město Alp), desítky let světoznámé sportovní středisko (zimní OH 1968). V okolí se nachází přes 20 špičkových lyžařských areálů (většina z nich do 15 min od centra).

První zmínka již ve 4. stol. (římská osada Gratianopolis). Město se stalo jedním z center Burgundského vévodství, později jako samostatné vévodství Dauphiné. Součástí Francie až  roku 1349. Na slavnou historii upomínají četné gotické a renesanční památky v centru: katedrála Notre-Dame (12.–13. stol.), kostel St-Laurent (krypta z 6.–7. stol., jedna z nejstarších ve Francii), Justiční palác, kdysi palác dauphinů, později sídlo parlamentu. Nad městem se tyčí mohutná pevnost. Dnes je Grenoble vedle zimních sportů (řada objektů spjatých s olympiádou), známé i jako centrum atomového výzkumu, sídlí zde významné testovací laboratoře.

 

Chamomix-Mont-Blanc, světoznámé turistické středisko (10 000 obyv.) ve franc. Savojských Alpách, pod severními svahy Mont Blanku v prostorném údolí řeky Arve (1037 m), kolébka evropského horolezectví. Na jv. se zvedá masiv Mont Blanku (4 808 m n. m) na sz. masiv Le Brévent (2 525 m n. m), několik ledovcových splazů: Glacier des Bossons, Mer de Glace, Glacier d´Argentière.

První zmínky o stálém osídlení se vztahují k r. 1091, kdy na významné obchodní stezce bylo založeno benediktínské převorství mnichy z Turína. V r. 1786 dr. Paccard a J. Balat zdolali odtud poprvé Mont Blanc. Od počátku 19. stol. příliv prvních turistů, pro které místní zřizovali turistické stezky na svazích hor; vzniká Francouzský alpský klub. V r. 1876 sem dr. Payot přivezl první pár lyží. Masová turistika se ale rozvíjí až po 2. svět. válce, v r. 1965 dokončen silniční tunel pod Mont Blankem, který umožňuje rychlé spojení s itálií i absolvování alpského okruhu s unikátními výhledy.

Dnes Chamonix navštíví cca 5 mil. turistů ročně. Středisko se stalo dějištěm prvních (dodatečně uznaných) ZOH 1924 i I. zimní univerzády (r. 1960). Ve městě působí lyžařská a horolezecká škola. Pro lyžaře je k dispozici 170 km sjezdových tratí, kapacita vleků dosahuje 65 000 osob za hodinu. V regionu vede 310 km značených turistických cest. Ozubená železnice odtud vede do Montenvers (1 910 m n. m) u ledovce Mer du Glace, zatímco lanovky směřují např. na Le Brévent s krásným výhledem na Mont Blanc či dokonce na Aiguelle du Midi (3 482 m n. m).

 

Champagne, historické území na SV Francie. Mírně zvlněná krajina v okolí řeky Marny je nejčastěji spojována se světoznámým nápojem téhož jména (šampaňské).  Zdejší klimatické podmínky nejsou pro klasické vinařství ideální, pro produkci šumivých sektů jsou ale výborné. Champagne vždy soupeřila o prvenství ve vinné produkci s jižním Burgundskem.

Vinná réva se zde pěstuje již od dob Karla Velikého (9. stol.), který ze zdejší oblasti učinil jádro své říše a Remeš jejím centrem, místem korunovací králů. Definitivně se území stalo součástí Francie až ve 13. stol. Champagne byla odpradávna nejen křižovatkou obchodních cest (spojnice Francie se zbytkem Evropy), ale také místem častých bitev a válek: během vpádu Hunů do Evropy, stoleté války mezi Francií a Anglií a také za 1. i 2. svět. války. Díky bohaté historii je kraj protkán množstvím historických památek.

 

Chartres, malé město (40 000 obyv.) leží asi 100 km jz. od Paříže. Zdejší gotická katedrála Nôtre-Dame patří k učebnicovým příkladům francouzské gotiky.

Na místě někdejší druidské podzemní svatyně bohyně Matky a keltského sídla bylo vybudováno římské město Carnutum. První kostel prý založil sv. Diviš (Denis); po požáru románské baziliky započala r. 1194 výstavba šestého objektu v pořadí - monumentální stavba byla dokončena už roku 1260 (celý monument je dílem jediné generace).

Katedrála je považována za přelomové dílo světové architektury, neboť se jedná o první skutečně gotickou stavbu vůbec. Má obrovské rozměry (je 111 m dlouhá, její věže, každá jiná, mají výšku 115 a 107 metrů). Snad nejkrásnější částí katedrály jsou pak její jasně modré vitráže (chartreská modř) a rozety, pocházející z doby její výstavby. Nejvýznamnější relikvii zde uloženou představuje závoj, který údajně nosila Panna Maria.

 

Châteaux de la Loire (Zámky na Loiře). Údolí nejdelší francouzské řeky Loiry je označována jako „zahrada Francie“. Mírně zvlněná krajina střední Francie, kde se střídají lesy, pole a louky je poseta provinčními městečky a vesnicemi. Na každém kroku zde nalezneme perly francouzské architektury - honosné zámky francouzské šlechty s pohádkovými zahradami. Střední část údolí Loiry byla v r. 2000 vyhlášena za součást UNESCO. Nachází se zde přes 300 zámků a zámeckých komplexů. Většina z nich byla vybudována v 16. a 17. stol. (především za vlády Františka I.). Vrcholným obdobím pak byla éra vlády Ludvíka XIV., kdy se jednotliví šlechtici předháněli v honosnosti a velkoleposti svých venkovských paláců. Mnohé z nich jsou dodnes v soukromých rukou a slouží jako letní rezidence bohatých francouzských šlechtických rodin.

Château de Ussé, zámek, který nechal vybudovat vévoda z Bois na okraji Chinonského lesa (inspiroval svou pohádkovou atmosférou příbeh o Šípkové Růžence).

Château Villandry je obklopen překrásnými renesančními zahradami. Najdeme zde vodní zahrady plné fontán, jezírek a umělých vodních kanálů i květné zahrady podle přesně geometrických šablon. Proslulý vodní zámek královských milenek i manželek

Château de Chenonceau patří mezi nejznámější. Stojí nad hladinou řeky Cher na místě někdejšího mlýna. Zámek patřil mimo jiné i králi Františku I.

Château de Amboise nechal vybudovat na místě někdejší pevnosti po r. 1492 Karel VII., nejprve ve stylu pozdní gotiky, později nastupující renesance. Zámek patří mezi první projevy tohoto slohu ve Francii. Rozkvět zámku nastal za vlády Františka I., kdy zde pobýval i slavný Leonardo da Vinci.

Château de Chambord je patrně jedním nejznámějších zámků světa, královská rezidence s labyrintem věží, komínů a vikýřů byla vybudována jako lovecký zámek v letech 1519–1547 a po dokončení měl být symbolem bohatství a slávy Francie . Král zde však strávil jen několik 7 týdnů a zámek byl po většinu času neobýván. Většina interiérů tak pochází až z pozdějších let.

 

Jura, protáhlé pohoří v historickém kraji Francie Comté po obou stranách francouzsko-švýcarské hranice, místo, jež dalo jméno geologickému útvaru jura (střední období druhohor, asi před 190–120 mil lety), neboť zdejší vrstvy vápenců jsou většinou právě tohoto stáří. Krajinářsky jde o neobyčejně pestrou a půvabnou oblast, kde se v pravidelném sledu střídají protáhlé horské hřbety se stejně protáhlými údolími, místy i s protáhlými jezery na dně. Typické pro Juru jsou mohutné vyvěračky v závěrech skalních amfiteátrů. Řeky jako např. Ain, Doubs, Lison a Loue sbírají své vody kdesi hluboko pod zemí a na povrch vytékají jako hotové potoky přímo ze skály. K přednostem oblasti patří i přiměřené zalesnění, řídké osídlení, nepřítomnost větších průmyslových závodů a velmi čisté ovzduší.

Turisté navštíví kromě vyvěraček i velkolepé skalní amfiteátry (cirky), jako Cirque de Baume a Cirque du Fer a Cheval, travertinové vodopády Cascades du Hérisson, vrcholy s nádhernými rozhledy, jako Pic de l´Aigle (994 m n.m) nebo Mont Rond (1 600 m n.m) dostupný lanovkou, s panoramatickým výhledem na Ženevské jezero a Alpy, dále kaňonovitá údolí řek Valserine, Doubs, Ain, Bienne aj., soutěsku Cluse de la Cluse-et-Mijoux atd. Vstupní bránou do oblasti od S je Besançon [čti Bezanson], od jihu Lons-leSaunier. Uvnitř pohoří upoutá malebné historické městečko Ornans s domy na kůlech na řece Loue, v jižní části pak St-Claude, turistické středisko a východisko do PNR du Haut Jura. Park byl vyhlášen v r. 1986 a zahrnuje význačné geomorfologické fenomény, mj. i obří vrásu Chapeau de Gendarme (Četnická přilba).

 

Korsika, ostrov v sz. části Středozemního moře severně od Sardinie (8 680 km2, 247 tis. obyv. hlavně italského původu) nabízí na poměrně malém území nepřebernou paletu přírodních scenérií. Disponuje 800 km skalnatého pobřeží s řadou písečných pláží, velehorami se zasněženými vrcholky, jeskyněmi, soutěskami, bujnou a pestrou vegetací, dolomeny, menhiry a jiné pozůstatky pastýřských megalitických kultur. Najdeme zde zapadlé horské vesničky s kamennými domy, kde se téměř zastavil čas, luxusní turistická střediska, hotely nejvyšší kvality s kompletními službami.

Pýchou Korsiky jsou především překrásné hory, („Pohoří v moři"). Západní a centrální část ostrova zaujímá krystalinikum, jeho žulová jádra dosahují velehorských výšek - nejvyšší hora Monte Cinto (2 706 m n. m.) se tyčí jen několik kilometrů od pobřeží. Výrazná podélná deprese prochází podél města Corte. Hřbety alpínského typu vyplňují zejména poloostrov Cap Corse (Monte Stello, 1308 m n. m.), kde začíná hřebenová tůra, která se dá zvládnout za 14 dní a pod označením“GR 20“ prochází celým ostrovem.

Tak jako se liší pobřeží od vnitrozemí, odlišují se i západní a východní břehy. Východní pobřeží je méně členité, turisty téměř neobjevené, zatímco na západě je řada zátok a zálivů s nekonečnými plážemi a několika turistickými centry. Portský záliv s přírodními rezervacemi Scandola a Piana Calanches na záp. pobřeží je součástí světového přírodního dědictví UNESCO. Většina ostrova má středomořské slunečné podnebí s bujným rostlinstvem. Kdysi bohaté lesy (korkový dub, kaštany, buk, borovice) byly vykáceny a dnes je krajina tvořena spíše suchomilnou macchií, do 800 m rostou korkové duby, kaštany a borovice, do 1800 m hlavně buky a smrky. Na ostrově je rozšířené pěstování citrusů, oliv, chov ovcí a rybolov. Zpestřením fauny jsou místní polodivoká, dravá prasata a mufloni (zdivočelí potomci kdysi domestikovaných ovcí). Na pobřeží se vyskytují středomořští tuleni, flóra se chlubí celkem 58 endemickými druhy.

Ostrov je součástí Francie už přes 200 let. Již od 6. stol. př. n. l. zde byly zakládány řecké osady, od roku 227 př. n. l. byla Korsika římskou provincií. Národy a vlády se zde ale často střídaly: v 6.–7. stol. Byzantinci, v 9.–11. stol. Arabové. Posléze si na ostrov činil nárok papež, avšak r. 1077 byl přenechán italské Pise. Po dlouhých bojích ho nakonec v r. 1299 získali Janované, a ti jej v r. 1768 prodali Francii. Ostrované si vždy uchovávali národní hrdost a dodnes dávají okázale najevo svou kulturní i jazykovou nezávislost na Francii. Nejslavnějším rodákem je však paradoxně i jedna z největších postav Francie, Napoleon Bonaparte.

K nejnavštěvovanějším střediskům patří přístavní město na jz. ostrova Ajaccio, rodiště Napoleona a správní centrum ostrova (50 000 obyv.). Turisté navštěvují někdejší janovskou citadelu nebo rodný dům Napoleona. Někdejší hlavní město ostrova Bastia leží na SV (40 000 obyv.) je dnes především komerčním centrem a největším přístavem, jeho okolí je proslulé pěstováním kvalitních vín. Na jižním výběžku Korsiky leží nejpůsobivější město ostrova Bonifacio založené okolo r. 830 toskánským hrabětem Bonifaciem. Domy jsou postaveny na samém okraji převislého vápencového útesu. Dolní město leží sevřené v zátoce mezi útesy, kolem kterých se rozprostírají nádherné pláže. Město a jeho okolí jsou jednou z nejvyhledávanější destinací na ostrově.

 

Landes de Gascogne, jako Landy se označuje široký pruh písčin a borových lesů na pobřeží jižní části Biskajského zálivu mezi Arcachonem a Bayonne v historickém kraji Gaskoňska. Vítr vanoucí od oceánu žene zrnka písku nanášeného mořským příbojem dále do vnitrozemí a vytváří duny. Výška největší (Dune de Pyla) kolísá kolem 100 m! V minulosti přesypy postupovaly rychlostí 5–25 m za rok a zasypávaly vše, co bylo v cestě. Koncem 18. stol. byl vypracován projekt na zastavení tohoto procesu vysazením tisíců borovic. V současné době je většina Land s výjimkou  úzkého pruhu podél pobřeží pokryta borovými lesy s bohatým podrostem vřesovce stromového (Erica arborea). Asi 230 km dlouhé písčité pobřeží představuje souvislou pláž doplněnou několika lagunovými jezery (étangy) a menšími sídly spíše rekreačního rázu. Tomuto pruhu se dostalo názvu Côte d´Argent (Stříbrné pobřeží). Je využíváno turisty putujícími za sluncem a koupáním v oceánu a není zatím přelidněno. Hlavními středisky jsou Arcachon, Biscarosse, Mimizan a na jihu mořské lázně Biarritz.

K ochraně neobvyklého rázu krajiny Land zde byl v r. 1970 vyhlášen PNR des Landes de Gascogne (Gaskoňské Landy) na rozloze 206 000 ha. Podél řídkých vodních toků se táhnou i listnaté lesy, při prameništích a v mělkých depresích se objevují i bažiny, na prosvětlených místech lesostepní, popř. stepní vegetace.

 

Languedoc, historický kraj sahající od pobřežních nížin při Lvím zálivu (zde zvaný Bas Languedoc - Dolní Languedok) přechází poměrně hluboko do vnitrozemí k úpatím Velkých Causses a Cevenn a tam se nazývá Haut Languedoc - Horní Langedok. Východní hranici tvoří řeka Rhôna, západní Gaskoňsko a Toulouse a jižní kraj Roussillon, jz. od Narbonne. Velmi teplé a suché středomořské podnebí má vliv na vegetační kryt. Ten zde tvoří charakteristické porosty typu garrigues (suchomilné, často trnité byliny a řídké keře, tu a tam jalovce a nízké, stále zelené druhy dubů), zejména v okolí měst Alès, Nîmes a Montpellier. Daří se kaštanovníku jedlému, setkáte se tu s rozsáhlými vinicemi i zemědělskými kulturami díky velkorysému zavlažovacímu systému. Nejcennější části Horního Languedoku, zhruba mezi městy Castres - Mazamet - Bédarieux (v okolí těžba bauxitu), v prostoru se středem asi 36 km sz. od opevněných hradeb Carcassonnu, byly vyhlášeny jako PNR du Haut Languedoc v roce 1973 na rozloze 140 000 ha.

Malá poznámka k původu názvu: pochází z provensálského jazyka, kterým se mluvilo ve středověku jinak na severu od řeky Loire (langue d´oil – podle přitakání oíl, dnešní oui) a jinak na jihu (langue d´oc, jiná forma přitakání)

 

Lascaux, viz Vezère, Grottes Ornées de la

 

Lví záliv, viz Golfe du Lion

 

Lourdes, město v jz. části země na úpatí Pyrenejí (18 000 obyv), katolické poutní místo, patří k nejnavštěvovanějším v Evropě. Dne 11. února 1858 a pak ještě mnohokrát se tu údajně třináctileté Bernadettě Soubirousové (1844–1879) zjevila Panna Marie a po 9. zjevení vytryskl při jeskyni pramen. Biskup z Tarbes zjevení uznal r. 1862 jako zázrak (Mariánský kult). Dvacet let poté tu už stál velký novogotický kostel, aby stačil tisícům poutníků (až 10 000 poutníků). Voda ze zdejších pramenů je totiž prý zázračná a pomohla už mnoha chromým a nemocným. Do města na úpatí Pyrenejí jezdí každý rok na 4 miliony lidí, kteří navštěvují bohoslužby hned v několika bazilikách. Zejména v Růžencové (z konce 19. stol.) či podzemní bazilice Pia X. z r. 1958 (po svatopetrském chrámu v Římě druhý nejprostornější chrám na světě). Oblíbeným suvenýrem pak jsou přívěsky, v nichž je zatavena kapka zázračné vody z lurdských pramenů. O zázračných uzdraveních dnes rozhoduje Mezinárodní lékařská rada. Zázrak je zde uznán cca jedenkrát za 2–3 roky.

 

Lyon, město v jižní Francii na soutoku Rhôny a Sauny, třetí největší město v zemi, (450 000 obyv., aglomerace 1,4 mil. obyv.), hospodářské centrum francouzského jihu a hlavním město regionu Rhône-Alpes.

Původně zde stála keltská osada Lugdunum (po keltském bohu slunce Lugovi „zářící“, odtud Lyon), r. 43 př. n. l., po dobytí Galie Římany se stalo hlavním městem provincie. Město leželo na evropsky významné obchodní stezce spojující Středomoří přes údolí Rhôny s francouzským severem a Porýním. Lyon vlastnili Burgunďané, od r. 1032 římskoněmečtí císaři, v r. 1307 připadlo Francii. Ve městě se narodil sv. Bonaventura (kromě jeho ruky se však nezachovaly žádné ostatky). Od 15. stol. se Lyon proslavil výrobou hedvábí, knihtiskem, bankovnictvím a také obchodem s Itálií, díky čemuž má dodnes italský ráz. Ve městě vznikla r. 1595 první burza ve Francii. Narodil se zde také fyzik André Maria Ampére (1767–1836), architekt Philibert Delorme či spisovatel Antonie de Saint-Exupéry (1901–1944). Město bylo během 1. i 2. světové války centrem protiokupačního odboje.

Lyon nikdy nevynikal množstvím památek, i když ani ty tady nechybí: římské ruiny -  amfiteátr (Trois-Gaules), divadlo nebo akvadukty; dále kostel sv. Ireny s kryptou z 5. stol., katedrála sv. Jana (12.–14. stol.), kostel St. Martin d’Ainay (12. stol.) nebo dům Manécanterie (12. stol). Staré město na záp. břehu řeky Saôny je spletí úzkých uliček a průchodů mezi cca 300 paláci, kterým se říká traboules. Mnohdy vedou přímo středem bloků domů. Mezi soutokem Rhôny a Saôny leží náměstí Bellecour,  jedno z největších ve Francii. Staré město patří mezi památky pod ochranou UNESCO. Město je známé jako hlavní město francouzské gastronomie. Regiony kolem Lyonu produkují některé z nejlepších potravin v zemi (drůbež, sladkovodní ryby, ovoce). O významu města svědčí i fakt, že je spojeno s Paříží vysokorychlostní železnicí TGV (512 km urazí vlak za přibližně dvě hodiny).

 

Marseille, přístavní město v jižní Francii, hlavní město kraje Provence-Alpes-Côte d'Azur ležící nedaleko ústí Rhôny do Lví zátoky (800 0000 obyv., v aglomeraci 1,5 mil., druhé největší město Francie). Zdejší přístav s ročním obratem zboží 91,1 mil. t je největší ve Francii, třetí nejvýznamnější v Evropě a 14. ve světě. Město a zejména přístav je zároveň výchozím bodem evropských ropovodů. ¨

Město bylo založeno kolem 600 př. n. l. starověkými Řeky jako Massalia jako první řecký obchodní přístav v západní Evropě a středisko kolonie. Roku 49 př. n. l. byla dobyta Caesarem a stala se jedním z předních přístavů v Římské říši (první veřejná kanalizace v celé Galii). Ve 4. stol. zde bylo dokonce založeno biskupství. Po krátkém spojení s Francií za časů Karla Velikého byla samostatnou republikou, hlavním městem Provence a nakonec od r. 1481 nedílnou součástí Francie. Tehdy byla vybudována městská citadela a město obehnáno mohutnými hradbami. Rychlý rozvoj přístavu (a tím i města) nastal během francouzských koloniálních výbojů do severní Afriky od 17. stol. , zejména v období industrializace v 19. stol. (význam mělo i otevření Suezského průplavu). Marseille měla po celý moderní věk pověst rebelantského města. Vždyť také za časů Velké francouzské revoluce odtud proudily davy dobrovolníků na pomoc Paříži. Jejich píseň (La Marseillaise) se pak stala oficiální hymnou Francie. Na sklonku 20. stol. získala Marseille další přídomek - město imigrantů. Slouží jako vstupní brána pro tisíce přistěhovalců z Afriky a Blízkého východu a najdete zde celé čtvrtě arabských Francouzů. Snad právě proto je dnes považována za město plné sociálních problémů, chudoby a zločinu.

Význam města spočívá mimo jiné i v jeho průmyslovém potenciálu. Nachází se zde široká škála oborů: nejvýznamnější je patrně chemický a především petrochemický průmysl (zpracování arabské ropy). Svůj význam má i letecký a dopravně strojírenský průmysl.

Díky své bohaté historii se může město pyšnit řadou památek a turisticky lákavých lokalit. Za zhlednutí bezpochyby stojí Starý přístav se dvěma pevnostmi (Fort St- Nicholas a Fort Saint-Jean). V přístavišti kotví luxusní jachty i malé rybářské čluny (přes 3500 lodí). Ulice a promenády lemují tucty kaváren a na Belgickém nábřeží se koná každodenně rybí trh. Řada budov a romantických zákoutí byla zničena při nacistických bombardováních za 2. světové války. Na přístavním molu stojí maják Phare de Santa Maria.

Centrum města se ale nachází více ve vnitrozemí:. kolem hlavní komerční promenády se nachází i známá burza, jedna z největších ve Francii. Nedaleko najdeme i pozůstatky římského města. Zdejší rozvaliny jsou zakomponovány do městského parku. V centru však nezaujmou jen staré uličky přístavu nebo secesní promenády. Za zmínku stojí i moderní architektura. Komplex Unite d'Habitation je jedním z prvních projevů moderny 50. let: systém obytných budov dodnes zaujme barevnou kompozicí a důmyslným pojetím spirálových schodišť, propojených teras a veřejných prostor. Vyjdeme-li z vnitřního městka, můžeme navštívit některé z dominant, které se tyčí na okolních kopcích: katedrála Notre Dame de la Garde (výrazná a velice známá dominanta města byla vybudována na 154 m vysokém pahorku nad městem, cca 1 km od centra, v letech 1829–1874 na místě někdejší kaple Panny Marie, která sloužila jako poutní místo pro námořníky. Katedrála  v byzantsko-maurském slohu, na vrcholku zvonice je vztyčena zlatá socha Panny Marie. Samotný kostel působí spíše jako mešita, je plný mramorových obkladů (většinou červeno bílé či modr bílé pruhy) barevných mozaik, zlatých reliéfů. Na okolních kopcích se ještě tyčí dvě pevnosti postavené za časů Ludvíka XIV. Svou proslulostí je ale předčí třetí ostrovní pevnost. Château d’If. Byla postavena v polovině 16. stol. a brzy se změnila na vězení. Pevnost proslavil spisovatel Alexandr Dumas ve svém románu Hrabě Monte Christo. Na ostrov je možné udělat si výlet lodí ze starého přístavu. Nedaleko vyčnívají z moře i ostrovy Ratonneu a Pomegues, kde je možné pozorovat volně žijící divoká zvířata.

 

Massif Central, česky Centrální masiv nebo výstižně Středofrancouzský masiv (leží ve středu jižní Francie) v žádném případě neznamená pohoří, tak jako český masiv není pohořím. Z geologického hlediska jde o mohutný souvislý blok vyzdvižený vysoko nad okolními oblastmi. Jeho střední nadmořská výška činí totiž 700 m na obrovské rozloze šestiny Franice! Je tedy o pouhých 300 nižších než v celých Alpách a Parenejích třetí nejvýše položené území ve Francii (Puy de Sancy, 1885 m n.m., Plomb du Cantal, 1855 m n.m.). Tomu odpovídá i drsné, chladné a deštivé podnebí. Centrální masiv bývá nazýván vodárnou Francie, neboť z něho stéká paprskovitě většina francouzských řek vč. Garonny, Loiry a Seiny s jejich přítoky. Původně silné zalednění člověk v průběhu věků snížil na 11 %, což je polovina franc. průměru.

Centrální masiv je budován převážně starými krystalickými horninami. Na V je ostře ohraničen zlomovými svahy Rhônského prolomu, na J Languedockou nížinou, na JZ, Z a SZ přecházejí povlovněji do nížin velkých řek (Garonne Dordogne, Loira a její přítoky) a na S končí pohořím Morvan. Na jeho území se zvedá více než 10 samostatných horských celků, navíc mladá sopečná pohoří v kraji Auvergue (viz heslo), dále Cevenny, krasové plošiny Causses (viz heslo) a rozsáhlé plošiny Millevaches a Limousin na Z.

Turisticky není zatím většina těchto pohoří plně využívána, přestože mají k tomu po přírodní a krajinářské stránce – až na drsnější podnebí – dobré předpoklady. Platí to zejména o dvou pohořích vyhlášených jako jediný přírodní park při vých. okraji, PNR Livradois-Forez.

 

Mercantour, Parc National de, nejmladší z franc. národních parků (vyhlášen r. 1979 na rozloze 68 500 ha, ochranné pásmo 145 000 ha) leží v Přímořských Alpách při italské hranici, se středem 40 km sev. od Nice. Vysokohorský reliéf se žulovými štíty, s ledovcovými kary, údolími, morénami, jezery, bystřinami, vodopády, rozsáhlými sutěmi, s alpinskou flórou vč. rododendronů, se znovu vysazenými kamzíky a kozorožci, stále více láká turisty unavené pobytem na přelidněném Azurovém pobřeží. Mnoho vrcholů se blíží hranici 3000 m, nejvýše dosahuje Cime du Gélas (3143 m n.m.), Mont Clapier (3045 m n.m.). Horské chaty a hotely jsou zde rozmístěny v přiměřených vzdálenostech.

Velkým lyžařským střediskem s vleky a lanovkou se stává moderní Isola 2000 pod Lombardským sedlem (Col de la Lombarde, 2350 m n.m.), kudy vede horská silnice s hraničním přechodem. Vlídnějším prostředím však působí stará horská sídla, jako St-Martin-de-Vésubie, St-Sauver-sur-Tinée aj.

Poněkud hůře dostupná je unikátní lokalita Vallée des Merveilles (Údolí divů) se sto tisíci skalních rytin z doby bronzové. Leží při vých. okraji parku, asi 25 km jz. od tunelového hraničního přejezdu do itálie pod sedlem Tende (dříve 1871 m n.m., nyní 1279 m n.m.)

 

Metz, česky Mety, město v regionu Loraine na řece Mosele (124 000 obyv.) Strategické místo na návrší mezi dvěma řekami bylo osídleno již ve 2. stol. V minulosti důležité církevní středisko s téměř 50 kostely, vojenská pevnost na strategicky významném území, o které sváděly po staletí boj okolní státy. Francie. Součástí Francie se stalo až po r. 1663. Dodnes se Metám přezdívá „německé město ve Francii“. Ve 20. stol. tudy několikrát prošla fronta obou světových válek. V době průmyslové revoluce bylo okolí významným uhelným revírem. Těžba byla roku 2004 zastavena (poslední uhelný důl ve Francii). Z bohatého středověkého města se dnes stalo administrativní a intelektuální centrum s univerzitou a Evropským ekologickým institutem. Narodil se zde básník Paul Verlaine.

Mezi pozoruhodnosti patří gotická katedrála St-Étienne ze 13. stol. se slavnými vitrážemi. Svou lehkostí a vzdušností připomíná načechranou krajku. Kostel St-Pierre-aux-Nonnains, nejstarší křesťanský kostel ve Francii z r. 395 př. n. l. Za shlédnutí stojí i zbytky městského opevnění. Centrum města je postaveno z žulových a vápencových kamenných bloků a má nejvíce zelených ploch na jednoho obyvatele ze všech francouzských měst.

 

Montpellier, město na jihu Francie, hlavní město regionu Languedoc (244 000 obyv., aglomerace půl milionu). Leží v mírně kopcovité krajině 10 km od pobřeží na řece Lez. Původní název města Monspessulanus znamená holý kopec, neboť okolní vegetace mnoho není a většina kopců je holá, nebo porostlá jen řídkou středomořskou vegetací (jiný název města Mons pistillarius značí horu kořenářů). Jako jedno z mála měst nebylo založeno v římské době, ale až v 10. stol. za panování vévodů z Toulouse. Význam města vzrostl až později díky jeho obchodním kontaktům ve Středomoří s orientací na koření dovážené z Orientu, vznikla zde první lékařská „škola“ a r. 1220 jedna z nejstarších universit ve Francii; studoval na ní mj. humanista a spisovatel F. Rabelais (autor známé parodie Gargantua a Pantagruel). V r. 1495 se stalo součástí Francie (předtím patřilo  španělské Aragoni). V 19. stol. ze z něj stalo významné průmyslové středisko celého kraje.

I přes relativně krátkou historii najdeme ve městě řadu památek: Place de la Comédie, Promenade du Peyrou s ochozy, terasami a třeba unikátní šestibokou vodárnou s akvaduktem, Museé Fabre se sbírkami knih, rytin a obrazů slavných malířů, gotická katedrála St-Pierre ze 14. stol.; za prohlídku stojí i rozsáhlá botanická zahrada (6 ha) založená již r. 1593 (první ve Francii).

 

Montpellier-le-Vieux, Chaos de, členitostí, výškou a pestrostí skalních tvarů nejdokonaleji vyvinuté skalní město ve Francii. Leží na jz. okraji krasové plošiny Causse Noir v nadmořské výšce kolem 830 m, 11 km od Millau [čti Mijó] v oblasti Velkých Causses (str.000). Je vyvinuto v druhohorních písčitých dolomitech. Skalní věže a bloky dosahují různých rozměrů, přítomny jsou i voštiny, skalní římsy apod., skalní okna a pěkná Mykénská brána.

Název Starý Montpellier označili toto území místní pastevci před staletími, neboť tento úsek krajiny jim připomínal pohled na skutečné město Montpellier, vzdálené odtud necelých 100 km. Turisticky je lokalita velmi přitažlivá a také hojně navštěvovaná, zejména po vybudování velkolepého silničního mostu překlenujícího nedaleko Millau pověstný kaňon Tarnu.

 

Mont-St-Michel, žulový ostrůvek s klášterem uprostřed mořských písčin  severního pobřeží Normandie, třetí nejnavštěvovanější turistická atrakce Francie (po Eiffelově věži a zámku Versailles). Řeka Couesnon, dělící Normandii od Bretaně, ústí do moře v poměrně úzkém zálivu. V jejím zálivu leží zhruba 1 km od plochého rovinatého pobřeží skála, která se během přílivu mění v ostrov, během odlivu k ní lze dojít takřka suchou nohou. Rozdíl výšky hladiny je až 14 m, během odlivu se obnažuje pobřeží až 10 km daleko. Dnes je ke skále vybudován umělý val s asfaltovou silnicí. Více než 90 m vysoká skála je vidět na kilometry daleko. Na tomto žulovém skalisku byl už v 8. stol. vybudován první kostel, zasvěcený svatému Michalovi. Původní kultovní význam ostrova byl zapomenut a světcovo jméno brzy nahradilo původní pojmenování „Hrobová hora“. Z hory se stalo významné poutní místo s ohromným bohatstvím zdejšího kláštera (L´Abbaye). Díky tomu se opatství postupně přestavovalo a rozšiřovalo, až se zněj stal monumentální komplex se zastoupením snad všech stavebních slohů. V moderní době pak sloužilo jako vězení, ale již r. 1863 bylo prohlášeno národní památkou a kompletně zrekonstruováno. Dnes je hora i její okolí součástí UNESCO.

K nejkrásnějším částem patří románská loď kostela a přiléhající křížové chodby. Přezdívá se mu „La Merveille“ - zázrak. Nejstarší část představuje chrámový komplex a klášter na vrcholku hory (11. stol.), v následujících staletích byly přistavovány další stavby, až vznikl světově unikátní soubor středověké architektury. Pod opatstvím stojí romantické kamenné městečko s úzkými uličkami. Načas, do 30. let 20. stol., sem vedla i železnice. Dosud tu žijí stálí obyvatelé, na místním hřbitově jsou čerstvé květiny.

Romantická je i zátoka, z niž skála sv. Michala vyrůstá. Než byla dostavěna silnice k ostrovu (r. 1879), dalo se na něj dostat jen za odlivu. A protože perioda je pouhých 12 hodin, i v krátkém čase tu můžete vidět nádherné přírodní divadlo. Za odlivu zůstává v písku řada drobných jezírek s vodními živočichy. Po nekonečných písečných pláních se prochází mořští ptáci a vybírají ulity.

 

Mulhouse, česky Mylhúzy, město v Alsasku nedaleko hranic s Německem a Švýcarskem v podhůří pohoří Jura (110 000 obyv.). Poprvé je zmiňováno r. 720  jako majetek štrasburského biskupství, v letech 1261–93 patřilo Habsburkům, později se stalo svobodným říšským městem a r. 1515 dokonce vstoupilo do Švýcarské konfederace. K Francii bylo připojeno až během napoleonských válek, kdy jej císař Napoleon ze strategických důvodů r. 1798 anektoval. Ani pak ale nepřestalo měnit majitele. Spolu s celým Alsaskem bylo v letech 1817–1918 součástí Německa.

Nepřekvapí proto, že zde nenalezneme „pravého ducha Francie“, ale spíše kosmopolitní společnost. V centru města najdeme řadu upomínek na jeho slavnou minulost: renesanční radnice z r. 1552; staré měšťanské hrázděné domy nezapřou, že město v dobách největší slávy patřilo k Německu. Návštěvníky do města láká spíše řada zdejších muzeí; od středověku patřilo k významným producentům textilních výrobků - zdejší muzeum textilního tisku je považováno za jedno z nejlepších na světě (vynikající sbírka strojů na potiskování látek, 8 mil. vzorů tisků na látkách z celého světa). Za návštěvu stojí i jedno z největších automobilových muzeí na světě se 400 vystavenými exponáty. Ve městě sídlí továrna Peugeot, největší průmyslový podnik v Alsasku.

 

Nancy, město v sv. Francii, kulturní a ekonomické centrum Lotrinska (104 000 opbyv., aglomerace 322 000 obyv.), významné průmyslové centrum Francie. Prochází tudy průplav Rýn - Marne.  Nejstarší osídlení je z doby galské, kolem roku 800 př.n.l. Osadníci využívali možnosti snadné těžby železné rudy v okolí města. Městské osídlení je ale až z 11. stol. Po celý středověk se zde střídali vládci Římskoněmecké říše a Burgundští vévodové. Nejdynamičtější rozvoj města nastal během průmyslové revoluce, kdy se celé Lotrinsko změnilo na centrum těžby a zpracování železné rudy (těžba již dnes ukončena). Tehdy Lotrinsko patřilo  Německu.

Město představuje centrum světového secesního umění. Mezi nejpozoruhodnější lokality patří komplex tří náměstí s historickými památkami (jUNESCO): hlavní z nich představuje Place Stanislas (124×106 metrů), pojmenované po dobrodinci města, knížeti Stanislavu Leszczyńském, který jej nechal vystavět (dokončeno r. 1755). Původně to bylo Place Royal a uprostřed stála socha Ludvíka XV., dnes tu stojí mj. 95 metrů široká radnice, Palais d’Aliot, Palais Jacques, budova opery a také Musée des Beaux Arts (někdejší lékařské kolegium). Ulice ústící do náměstí lemují zlacené mříže. Protáhlé náměstí Place de la Carriére vzniklo r. 1552 při likvidaci hradeb je lemováno krásnými domy z 18. stol. a kolonádou je spojeno s vládním palácem (Palais du Gouvernement). Třetím z náměstí představuje poněkud střízlivější Place d’Alliance, obklopená patricijskými domy. Za shlédnutí stojí jistě i Palais Ducal, vévodský palác, přestavěn v 16. stol., dnes lotrinské historické muzeum. 

 

Nêouville, viz Pyrénées, Parc National

 

Nice, město a mondénní lázně v jv. Francii na Azurovém pobřeží nedaleko italských hranic, jedno z významných center Provence (341 000 obyv., aglomerace přesahuje půlmilionovou hranici) - celoevropsky významné turistické středisko. Město bylo založeno v 5. stol. př. n. l. řeckými kolonisty z nedaleké Massalie pod jménem Nikaia, od 2. stol. př. n. l. bylo součástí římské kolonie Galie narbonnské, v r. 813 vypleněno Araby. Majitelé se zde ale střídali velice rychle. Nice patřila Savojsku, byla svobodným hrabstvím a v r. 1793 přišla francouzská anexe. R. 1814 byla předána sardinskému království a v r. 1860 definitivně připojena k Francii. Pohnutá historie se projevila ve zdejší svérázné kultuře i jazyku (dialekt na pomezí italštiny a francouzštiny). Z Nice pochází řada slavných rodáků (například italský bojovník za svobodu Giuseppe Garibaldi (1807–88). Po staletí bylo letovisko vyhledávaným prázdninovým cílem šlechty a honorace a dnešní hosté mohou stále obdivovat jeho oslnivou krásu jeho paláců nebo jedinečnou atmosféru Anglické promenády.

Na předměstí Cimiez na sev. okraji leží zbytky staveb z římského období (lázně, Apollónův chrám) a muzeum H. Matisse (poblíž je i pohřben), nedaleko stojí za návštěvu Memoriál Chagall s mistrovým Biblickým poselstvím s motivy Starého a Nového zákona. Středem města je náměstí Place Masséna, poblíž stojí Casino Municipal s divadelním sálem pro 1 100 diváků.

Největší událostí pro město představuje karneval s průvodem masek a alegorických vozů (únor). Po celou sezónu však Nice žije bezpočtem kulturních a společenských akcí všeho druhu. Zajímavé je i okolí města. Zážitkem je také některá z vyhlídek nad řekou Loup nebo saracenská pevnost Gourdon.

 

Nîmes, město v již. Francii, severně od delty Rhôny v oblasti Provence (133 000 obyv.). proslavené římskými stavebními památkami (součást římské kolonie a tábora Nemausus) z 1. stol. př. n. l. za vlády císaře Augusta: žádný milovník antiky nevynechá stále funkční amfiteátr pro 24 000 diváků (133 x 101 m), ve středověku  pevnost, dnes je opět zasvěcen Múzám, pořádají se zde divadelní představení, ale také býčí zápasy. Unikátní je sloupový chrám Maison Carrée z 1. stol. př. n. l., jeden z nejlépe dochovaných antických chrámů vůbec. Slavný je i o něco mladší Dianin chrám nebo Věž (Tour Magne) s přilehlou zahradou (Jardin de la Fontaine). Nedaleko města se nachází tříposchoďový 49 m vysoký a 242 m dlouhý most s akvaduktem Pont du Gard, který přiváděl vodu do města. Jedná se o jeden z nejdochovalejších akvaduktů na světě.

 

Normandie, historický kraj v sz. Francii zaujímá poloostrov Cotentin vč. známého žulového ostrůvku s unikátním románsko-gotickým klášterem Le Mont-St-Michel na pomezí Bretaně a překračuje veletok Seiny asi o 70 km dále na V. Na S sahá po mořské lázničky le Tréport. Geograficky se Normandie dělí na Dolní (Basse Normandie) a Horní (Haut Normandie).

Dolní Normandie má podobné geologické složení, klimatické podmínky a zvlněný reliéf s krajinou typu bocage jako Bretaň. Pozoruhodná je zde lidová architektura s hrázděnými domy. Turisticky nejnavštěvovanějším místem je bezesporu již zmiňovaný Le Mont-St-Michel, za odlivu spojený s pevninou (viz heslo). Krajinářsky zajímavý je PNR Normandie-Maine v okolí Allençonu. Území tzv. Normandského Švýcarska (Suisse Normande) se pyšní hluboko zaklesnutými meandry řeky Orne a přízní vodáků v okolí městeček Thury-Harcourt a Clécy, asi 35 km již. od Caen. Ctitelé gotických katedrál zamíří mj. do Bayonne, Lisieux a Caen.

Historický význam mají místa vylodění spojeneckých vojsk za 2. svět války 6.6. 1944 – pláže v okolí Arromanches-les-Bains. Tam je i Muzeum vylodění (Musée du Débarquement).

Horní Normandie, jejímž středem je největší franc. říční přístav Rouen (viz heslo), představuje geologicky jednotvárnou plochou tabulí o průměrné výšce málo přes 100 m, složenou z usazenin křídového moře vč. čisté psací křídy s vložkami pazourků. Její vrstvy postupně ukrajuje mořský příboj na dlouhém pobřeží na SV od přístavu Le Havre. Bizarní skalní útesy (falézy) až 70 m vysoké, s krásnými vyhlídkami, nacházíme v Étretatu a dále k Fécampu, Dieppe a le Tréportu. Tato místa se stala frekventovanými lázeňskými středisky. Z kulturních památek Horní Normandie vyniká katedrála Notre-Dame a mnoho dalších v Rouenu, či mohutná pevnost Château Gaillard (donjon o tloušťce zdí 5 m) na již. okraji města Les Andelys na Seině.

 

Orange, původně keltské sídliště, významné římské město Arausio (až 100 000 obyv., dnes pouze 27 000 obyv.), za Augusta součást jedné z nejbohatších římských kolonií. Ve středověku náleželo Burgundským, od 11. stol. bylo samostatným hrabstvím. Město vlastnil rod hrabat z Nassau, odtud se však začali psát jako Oranžští (prosluli spíše jako vládci v Nizozemsku). R. 1713 město dobyl Ludvík XIV. a připojil k Francii.

Nejznámější římskou památku představuje amfiteátr s okolím a vítězný oblouk (UNESCO). Amfiteátr patří k nejlépe zachovaným starověkým divadlům v Evropě. Byl postaven za císaře Augusta, jehož 3,5 m vysoká socha je zde umístěna. Od fóra jej dělí 102 m dlouhá a 27 m vysoká zeď. Má výjimečnou akustiku a v současné době je jeho kapacita 10 000 osob (v antice ale prý až 41 000 lidí). V létě se zde konají koncerty. Vítězný oblouk, zvaný Mariův představuje oslavu římského vítězství nad Galy.

 

Orléans, město na středním toku řeky Loiry, 130 km jz. od Paříže (113 000 obyv.),  bylo významným keltským sídlištěm Genabum, které bylo roku 275 př. n. l. přebudováno na římské město. Po pádu Římské říše se stalo (stejně jako celá Galie) součástí království Franků a v letech 515–524 dokonce hlavním městem a sídlem Merovejské dynastie, od r. 613 korunovačním městem králů (první po Paříži). Významným mezníkem v dějinách Orleans byl rok 894, kdy nastupuje dynastie Kapetovců. Od té chvíle mělo status druhého hlavního města Francie.

Orleans bylo již od středověku jedním z významných center vzdělanosti. Školy zde zakládal již Karel Veliký. Během Stoleté války se stalo centrem odporu proti Angličanům. Pocházela odtud slavná Johanka z Arku (Jeane d´Arc, Panna Orleánská), která r. 1429 Orleans vysvobodila (dodnes každoročně 7. a 8. května slavnosti). Město bylo centrem Hugenotů (zde vydán i edikt povolující jejich náboženství).

Řada významných památek byla zničena během 2. světové války, když město zasáhly německé bomby. tředověké jádro bylo od základu nově rekonstruováno po r. 1945. Středem starého města je náměstí Place du Martroi, za shlédnutí stojí gotická katedrála St-Croix ze 13.–16. stol. Oblast kolem města je významným ovocnářským regionem, úrodná nížina je posetá ovocnými i květinovými zahradami, samotné město má rozvinutý automobilový a chemický průmysl.

 

Paris, hlavní město Francie a přední evropská metropole, jedno z největších měst Evropy (vnitřní město 2,1 mil. obyv., metropolitní spádová oblast má 11,3 mil. obyv.). Spádová oblast Paříže je samostatným regionem Île-de-France. Město leží na řece Seině v Pařížské pánvi v severní třetině státu. Z plochého terénu vystupuje pouze vrcholek Montmartre (128 m). Řeka tu vytváří dlouhou řadu meandrů. Po jejím toku s četnými meandry je to k moři 375 km, vzdušnou čarou ani ne polovina.

První zmínky o keltském sídlišti kmene Parisiů na říčních ostrovech pochází již z roku 300 př. n. l. Později zde bylo založeno římské město Lutetia Parisiorum (až 80 000 obyv.). Ze zbytků antických staveb pak byly postaveny první hradby. R. 486 bylo dobyto Franky. Na konci 10. stol. se stala hlavním městem Francie (nepřetržitě je jím dodnes). Všichni francouzští panovníci, z nichž mnozí diktovali dějiny celé Evropy, sídlili v Paříži. Jen dvakrát bylo město obsazeno cizinci - za stoleté války Angličany, ve 2. svět. válce Němci.  R. 1689 tu byla otevřena první kavárna, dnes patřící neodmyslitelně ke koloritu města. Nejpozději od 17. stol. je Paříž přední evropskou metropolí. Význam města rostl a upadal spolu s významem celé Francie. V dobách panování Ludvíka XIV. byla předním evropským centrem a královský dvůr byl inspirací pro ostatní panovníky. Mezi pařížskými vzdělanci se zrodilo moderní osvícenství. Na počátku 19. stol. se stala centrem Velké francouzské revoluce a sídlem Napoleona Bonaparta.

Paříž během své dlouhé historie stala nejen místem inspirace umělců a domovem řady slavných vědců, ale i místem konání bezpočtu mezinárodních konferencí, mírových jednání a výstav, světové centrum vzdělanosti - Univerzita Sorbonna byla založená již r. 1253 a patří mezi nejstarší v Evropě. Sídlí zde akademie věd a vědecké ústavy (např. v Institutu Louise Pasteura pracovalo 8 nositelů Nobelovy ceny). Četná muzea, galerie, umělecké sbírky, divadla (Comédie Française, Théâtre National Populaire) podtrhují kulturní význam města. Část městského centra součástí světového kulturního dědictví UNESCO.

Je velice obtížné stručně vylíčit alespoň ty nejzajímavější turistické cíle, které by návštěvník měl shlédnout (nemluvě o neopakovatelé atmosféře města, kterou je nutné vstřebávat po delší čas). Srdcem Paříže je bezesporu palác Louvre, bývalá pevnost na pravém břehu Sieny byla od 14. do 17. stol. královským sídlem. Dnes je obrovským předním muzeem a galerií, kam ročně přijde na 6 milionů lidí. (Leonardova Mona Lisa, Staroegyptské sbírky, antické sochy - Venuše Milóská, plátna Veronese, Delacroia, Géricaulta, van Dycka, Rembrandta a mnoha dalších, četné sochy, ale také interiéry z mnoha historických období). Celkem je zde na 500 000 exponátů (vystavených je jen 25 000). Vnější podoba Louvru je nedávno doplněná o kontroverzní skleněnou pyramidu (architekta Peie) na nádvoří.

Eiffelova věž na Martových polích je dnes symbolem Paříže a celé Francie. Za velkých protestů ji postavili v letech 1887–89 podle odvážných plánů Gustava Eiffela  z 18 000 železných dílů a pospojována 2 500 000 nýty jako symbol světové výstavy, která se tenkrát v Paříži konala. Až do r. 1931 byla nejvyšší budovou světa. Dnes měří i s vysílací anténou 320,75 m. Nátěr, prováděný každých 7 let, spotřebuje 50 tun barvy. Viditelnost z věže je za optimálních podmínek asi 120 km.

Církevní dominantu Paříže představuje chrám Nôtre-Dame na ostrově Ile-de-la-Cité z let 1163–1250. Nepatří sice mezi nekrásnější ve Francii, ale je jistě nejslavnější (díky Victoru Hugovi a jeho Quasimodovi). Typická je hranatě zakončená dvojice věží, vyvolávající klamný dojem nedostavěnosti. Nedaleko od ní stojí pařížská radnice (Hôtel-de-Ville) a proslulá kaple Sainte-Chapelle (vitráže ze 13. stol.), údajně nejskvostnější gotická stavba světa.

Na levém břehu Seiny se rozkládá Pantheon, pohřebiště nejslavnějších Francouzů,  hlavní budovy proslavené Sorbonny a také Latinská čtvrť, od rána do noci plná obchůdků a kavárniček. Ke koloritu města patří i nábřeží Seiny se stovkami prodavačů knih (bukinisté), malířů a harmonikářů.

Z dalších atrakcí jmenujme Vítězný oblouk s plamenem u hrobu Neznámého vojína a bulvár Champs Élysées ležící na hlavní urbanizační ose Paříže. Tato 2 km dlouhá promenáda představuje jednu z nejslavnějších ulic světa. Dlouhých a širokých bulvárů navzájem propojených bulvárů s desítkami průhledů naleznete ve městě mnoho.

Musée d'Orsay, bývalé nádraží na břehu Seiny, dnes galerie moderního umění s nejkrásnější světovou sbírkou francouzských impresionistů (Monet, Signac, Manet, Millet, van Gogh). Za návštěvu stojí i Invalidovna s hrobem Napoleona Bonaparta.  Montmartre (prý tu byl r. 285 stať sv. Diviš) je mírné návrší sev. od centra města proslavené svými malými rázovitými uličkami a bazilikou Sacre-Couér z konce 19. stol. Sněhobílá barva baziliky má kontrastovat se zkažeností mravů ve čtvrti pod sebou, která je stále domovem umělců, studentů a šantánů (Moulin Rouge byl otevřen již r. 1889).

Bazilika Saint-Denis představuje nejstarší gotickou stavba ve městě, chrám Val-de-Grâ,ce z let 1645–67 (Mansart, Lemercier, Le Huet, Le Duc) je nejvýraznější barokní stavbou v celé Francii. Lucemburský palác (1615–26).

Paříž je ale také Mekkou moderní architektury, která je soustředěna zejména ve čtvrti La Défense, známé svým typickým obloukem (Grande Arche), pod nímž bez problémů proletí malé letadlo. Čtvrti se někdy přezdívá „Manhattan Evropy“ a jistá podobnost tady skutečně je. Leží na sz. okraji vnitřní Paříže a je největším administrativním centrem Evropy. Jméno dostala po bronzové soše La Defense (obrana) od sochaře Barraise. Projekt několika významných architektů, od 60. let 20. stol. s více než dvaceti specificky konstruovanými mrakodrapy.

Západně od centra města se nachází na ploše 845 ha Buloňský lesík. Je zde 29 km jezdeckých tras, nechybí ani cyklostezky. Za Františka I. tu byl zámeček a za Ludvíka XIV. se zde těžily duby na stavbu námořních lodí. Dnešní podobu mu dal v letech 1852–58 Napoleon III.

Metropole nad Sienou je centrem turistiky světového významu (jedno z nejnavštěvovanějších měst světa, 13 mil. návštěvníků ročně), politické a finanční centrum státu. Velmi rozvinutý je sektor služeb, což je spjato i s vysokou atraktivitou Paříže pro ústředí nadnárodních firem. Na ploše 0,2 % rozlohy Francie žije šestina francouzského obyvatelstva a vytváří se třetina francouzského HDP. Region Île-de-France je i rozsáhlou průmyslovou základnou (dopravní strojírenství, letecký, elektrotechnický, kosmetický, farmaceutický, oděvní a další průmysl). Město je navíc světovým centrem módy a gastronomie. Z Paříže vychází radiální síť dálnic a železnic, je jedním z předních dopravních uzlů Evropy. Nachází se zde dvě mezinárodní letiště (Charles de Gaulle -  2. největší v Evropě a menší Orly).

Paříž je kosmopolitní město s vysokým počtem přistěhovalců z celého světa, kteří vytvářejí v některých oblastech (hlavně okrajová sídliště ze 60–70. let a jádra starých předměstí) úplné „no-go-zones“, představující výrazný sociální problém.

 

Port Cros, Parc National de, jediný mořský národní park ve Francii leží v souostroví Hyeres při Azurovém pobřeží asi 40 km vjv. Od Toulonu. Zahrnuje nejen celý ostrov Port Cros, ale i sousední malé ostrůvky Bagaud, Rascas a Gabiniere s přilehlým pásmem volného moře  do vzdálenosti 600 m od břežní čáry. Park byl vyhlášen v r. 1963 na rozloze 684 ha (a s ochranným pásmem 1800 ha) k uchování celého ekosystému středomořské místní flóry a fauny vč. vodní. Lov a sběr veškerých přírodnin je zde zakázán, avšak sportovní potápěči mohou absolvovat podmořskou naučnou stezku. Po celém ostrově vedou turistické stezky nejkrásnějšími místy, severní pobřeží nabízí také pěkné pláže. Přístav Port-Cros má několik pravidelných lodních linek spojujících ostrov s pevninou - nejkratší s Le Lavandou (35 minut plavby).

 

Provence, historický kraj v již. Francii (někdejší provincie Romana) se prostírá od řeky Rhôny dále k V až k hranici s Itálií, vybíhá daleko na S až za Sisteron na řece Durance (považovaný za bránu do Provence) a zahrnuje velkou část alpského podhůří, Préalpy na území tzv. Horní Provence (Haut Provence). Neostrá sev. hranice se projevuje spíše jako předěl klimatický a vegetační. Na území Provence jasně převládá středomořské podnebí (teplé a suché léto, mírná a deštivá zima) a mediteránní rostlinstvo (porosty makchie, vždyzelené duby, vavříny, jalovce, cypřiše a jiné dřeviny, na vyprahlých stráních janovce, cisty, levandule, voňavé různé druhy rodu Thymus atd. Zvířena je zastoupena poměrně chudě, nejvíce se daří teplomilným druhům hmyzu.

Součástí Provence je ovšem i pruh Azurového pobřeží (viz heslo). Na rozdíl od něj je ostatní Provence vlídnější a má množství lokalit, jež představují prvořadé turistické cíle. Z přírodních jsou to zejména: Velký kaňon Verdonu (str.000), národní park Mercantour (str.000), skupina zemních pyramid (Demoiselles coiffés de Sauze) nad vých. břehem přehradního jezera Serre-Ponçon na řece Durance, PNR du Lubéron zahrnující stejnojmenný horský hřbet (1125 m n.m.) s cedrovým lesem, na pobřeží pak zalesněné masivy Maures (ze žul a krystalických břidlic) a divoký Esterel (zčásti  m n.m.. Střední, nebo-li Centrální Pyreneje zahrnují nejvyšší polohy se skalnatými štíty přesahujícími m vých. Od Avignonu a dostupný po horské silnici.

Z kulturně historických památek v oblasti obdivují turisté římské město Orange s antickým divadlem, Avignon (str.000), Sisteron s citadelou z 11. stol. nad soutěskou řeky Durance, Marseille (str.000), městečko Gordes (30 km vých. od Avignonu) a blízkou kamennou vesničku (stavby borries), středisko voňavkářského průmyslu Grasse, bizarně položené sídlo Les-Baux-de Provence (někdejší středisko těžby bauxitu, pěkný rozhled, viz heslo) a mnoho jiných.

 

Pyrénées (Pyreneje), mladé třetihorní pásemné pohoří odděluje Pyrenejský (nebo-li Iberský) poloostrov od ostatní Evropy a zároveň Španělsko od Francie. Jeho hradba je 435 km dlouhá a 40–60 km široká. Geograficky se dělí na tři části:

Západní Pyreneje (od Biskajského zálivu k Somportskému průsmyku a údolí říčky Aspe), nejnižší a spíše středohorského rázu; klima a vegetace atlantského typu; žije zde silná menšina Basků mluvících jazykem euskara. Nejvyšší vrchol Pic d´Orby, 2019 m n.m.

Střední nebo-li Centrální Pyreneje zahrnují nejvyšší polohy se skalnatými štíty přesahujícími 3000 m n.m., na franc. straně Vignemal (3298 m n.m.). Nejcennější části byly vyhlášeny národním parkem (PN des Pyrénées), který navazuje na španělský PN Ordessa y Monte Perdido. Hluboká erozní údolí jsou protékána prudkými říčkami a zároveň zpřístupněna kvalitními silnicemi do značných výšek.

Východní Pyreneje se táhnou od průsmyku Puymorens aúdolí řeky Ariége ke Středozemnímu moři. Leží v nich i miniaturní stát Andorra. Klima a vegetace nabývají převážně mediteránní charakter. Na V dominuje rozložitý masiv Canigou (2785 m n.m.), jehož zasněžené vrcholky obdivují ještě počátkem léta turisté slunící se na plážích kolem Perpignanu.

Významným fenoménem Středních a Východních Pyrenejí je neobvyklý počet velkých i malých lázní založených na termálních pramenech. Ty vyvěrají z loubek  podél zlomů při sev. úpatí horstva. K největším patří Les Eaux-Bonnes, Bagnères-de-Bigorre, Luchon, Ax-les-Thermes a samozřejmě poutní místo Lurdy. Spolu s vysokohorskou turistikou mají zásluhu na velmi rozvinutém cestovním ruchu v celé oblasti, zejména pak ve Středních Pyrenejích.

 

Pyrénées, Parc National des. Když se Pyreneje dělily pouze na Západní a Východní, byl v r. 1967 vyhlášen PN des Pyrénées Occidentales - tedy Západní Pyreneje. Později byla tato nepřesnost odstraněna a název změněn na PN des Pyrénées - tedy Pyrenejský národní park. Zaujímá Centrální Pyreneje s jejich typicky vysokohorským ledovci modelovaným reliéfem, s málo ledovci současnými a s velkým počtem ledovcových jezer. Velkému zájmu se těší obrovské ledovcové kary amfiteátrovitého vzhledu Cirque de Gavarnie (3 km v průměru, na 20 vodopádů řítících se přes skalní terasy – nejvyšší 422 m) a východněji ležící Cirque de Troumouse. Přibližně uprostřed parku se prostírá významná přírodní rezervace Néovielle s ledovci a velkým počtem jezer. Flóra vykazuje řadu vzácných druhů vč. endemitů, hojný je pěnišník (Rhododendron ferrugineum), mohutný hořec žlutý (Gentiana lutea) atd. Z lesních dřevin je přítomna jedle, borovice černá pyrenejská (Pinus nigra ssp. Salzmanii), do 2200 m n.m. šplhá smrk. Fauna, pokud jde ovětší druhy, je zastoupena asi 2000 kamzíky pyrenejského poddruhu, několika málo kusy medvěda hnědého, kozorožce pyrenejského, v jezerech žije siven alpský, v lesích ještě vzácný tetřev. Konají se zde pokusy o návrat supa hnědého a orlosupa bradatého.

Turisticky nejnavštěvovanější bývá střední část parku, kam lze snadno vyjet do sedla Col du Tourmalet a odtamtud vystoupat na Pic du Midi de Bigorre (2865 m n.m.) s astronomickou a geofyzikální observatoří a televizní věží. Poskytuje impozantní kruhový rozhled téměř na celé Pyreneje. Také konečné všech silnic vedoucích vzhůru údolími poskytují krásné velehorské scenerie a možnosti pěších výstupů do okolí. Z měst na sev. úpatí Pyrenejí jsou dobrými východisky: Pau, Lurdy, Bagnères-de-Bigorre aj. Lze navštívit i pěknou jeskyni Grotte de Bétharam (11 km záp. od Lurd)

 

Reims, česky Remeš, město v sv. Francii, vinařské středisko v regionu Champagne (187 000 obyv.), bylo založeno jako keltská osada. R. 496 zde přijal křest první francký král Chlodvík Merovejský. Dějiny Remeše byly vždy úzce spjaty s dějinami celé Francie. Zdejší monumentální katedrála byla až do roku 1830 korunovačním chrámem francouzských králů.

Katedrála byla budována od 5. století, definitivně dokončena byla ale až ve 13. stol. Spolu s románským opatstvím Saint-Rémi (11.–12. stol.) je součástí UNESCO. R. 1914 bylo město i katedrála z velké části poničeny německým vojskem. Obrázky vybombardované katedrály pak byly využívány jako podklad k protiněmecké propagandě. Chrám i město byly ale velice rychle obnoveny. Dne 7. 5. 1945 zde Němci podepsali svoji kapitulaci (Eisenhower a Jodl). Francouzští králové už od dob Kapetovců sídlili v Paříži, ale jejich korunovace se odehrávaly zde, v katedrále Nôtre-Dame v Remeši. Tady přísahali na evangeliář, údajně rukopis sv. Marka. Nádherná stavba chrámu se chlubí především svými vitrážemi. U katedrály stojí arcibiskupský palác (Palais du Tau), v němž přespávali králové před korunovací. Martova brána, trojitý římský vítězný oblouk, byl postaven na počest císaře Augusta ve 3. stol. Turisté se zastaví v některém ze zdejších šampaňských sklepů, kde se nachází i Muzeum vína.

 

Rouen, historická metropole Normandie a její největší sídlo (107 000 obyv.) leží na řece Seině poblíž jejího ústí do Atlantského oceánu, největší říční přístav a čtvrtý největší ve Francii  přístupný námořním lodím (až sem, 35 km proti proudu, zasahuje příliv). Rodiště klasika franc. tragédie Corneille a spisovatele Flauberta.

Město založili Římané pod názvem Rotomagus, od 3. stol. tu bylo biskupství, vrcholnou éru ale zažilo až ve středověku. R. 876 jej ovládli Normané, nájezdníci ze severu (známí též jako Vikingové). Město i celá Normandie se v 11. stol. dostaly pod nadvládu Anglie a tyto majetkové spory vyvolávaly četné války. Během stoleté války zde byla upálena Jana z Arku. Definitivně se k Francii vrátilo r. 1449. Nový rozvoj nastal až díky obchodu s koloniemi a po rozšíření přístavu a výstavbě železnice v 19. stol.

Ze středověku pochází nejslavnější stavba města, katedrála Nôtre-Dame, stavěná v několika etapách od 12.do 17. stol. Má dvě věže, Tour St. Romaine (82 m) a Tour du Beurre („máslová“, 77 m). Hlavní věž nad středem katedrály patří k nejvyšším ve Francii (152 m). Za prohlídku stojí i další části města, hradby, převážně ze 13. stol. (včetně věže, kde byla Jana z Arku vězněna), kostely Saint-Maclou a Saint-Ouen (bývalé opatství) z 15. stol. Světoznámé je i zdejší Muzeum výtvarného umění či rouenská keramika.

 

Saint-Malo, přístavní městečko v Bretani (50 000 obyv.), které vstoupilo do dějin mořeplavby. Podle jeho námořníků byly pojmenovány ostrovy Malvíny (Falklandy).   Starým armoricejským jménem se jmenovalo Alet, má polohu typickou pro bretonské přístavy. Dlouhý skalnatý poloostrov vysunutý doprostřed divokých a skalnatých mělčin, kam se dostanete jen přes několik mostů. Z moře bylo prakticky nedobytné. Město mělo strategický význam a stalo se slavným také díky množství francouzských korzárů, kteří zde kotvili a kteří odtud vyplouvali do Nového světa. Předkové mnoha Kanaďanů se kdysi do nového světa přeplavili právě na jejich lodích.

Dnes je synonymem romantického přístavního městečka s duchem dávno zašlých časů. Mohutné hradby ze 13.–14. stol. dodnes obepínají jeho pitoreskní uličky, promenády s řadou kaváren, odkud lze pozorovat ruch místa, kde se jakoby zastavil čas. Ve městě se dochováno téměř celé opevnění s masivní branou a pevnůstkami v moři. Město je rodištěm nejslavnějších francouzských mořeplavců J. Cartiera (objevitel Kanady), námořníka, korsára a později loďaře R. Surcoufa a spisovatele F. R. Chateaubrianda.

V okolí přílivová elektrárna Rance a lázně Dinard.

 

St-Savin-de-Gartempe, opatský kostel nad řekou Gartempe s 71 m vysokou věží  ležící vých. od Poitiers (a jz. od Orleans), se honosí přezdívkou „románská Sixtinská kaple“. V interiéru kostela z poloviny 11. stol. se totiž nachází na 400 m2 freskové výzdoby z 11.–12. stol. se 36 výjevy ze Starého zákona (mj. stavba babylonské věže, stvoření Evy, Egyptské rány), v dalších částech kostela jsou i výjevy z Nového zákona (apokalyptičtí jezdci) či legenda o sv. Cypriánovi a sv. Savinovi. Nádherné fresky (barvy nanášeny přímo na omítku) mají jen omezený počet barev, jejich autoři jim dali ale nádherný kontrast. Za francouzské revoluce bylo opatství zrušeno, v kostele byla zřízena četnická stanice a část fresek zabílena. Naštěstí je ale r. 1836 objevil generální inspektor památek Prosper Merimée (1803–70) a zasloužil se nejen o publikování, ale i o odborné restaurování těchto maleb. Od r. 1983 je kostel na seznamu UNESCO.

V údolí řeky Gartempe se nacházejí i další fresky, odtud „Údolí fresek“.

 

Strasbourghlavní město Alsaska leží na východě země u hranic s Německem na řece Rýn (272 000 obyv., aglomerace až 600 000 obyv.). Na místě dnešního  města stálo již před naším letopočtem keltské sídliště. V 1. stol. zde Římané založili vojenský tábor Argentoratum. Ve středověku bylo město významným obchodním centrem, leželo totiž na důležité obchodní stezce podél Rýna. Od 4. stol. sídlo biskupství. Větší část středověku patřil k Římskoněmecké říši a od r. 1262 byl svobodným říšským městem.

Dějiny města jsou stejně jako dějiny celého Alsaska střídáním vlád Francie a Německa: r. 1681 bylo připojeno k Francii, v letech 1871–1918 bylo součástí Německa a od roku 1918 je opět součástí Francie (kromě let 1940­–44 během německé okupace).

Město, o které spolu vedly zápasy dvě evropské velmoci, je dnes jedním ze symbolů evropské jednoty. Za „své" ho berou jak Francouzi, tak Němci, a právě proto bylo vybráno za sídlo několika společných evropských institucí: Rada Evropy, Evropský parlament, Mezinárodní ústav pro lidská práva ad.

Nejvýznamnější stavbou města je gotická katedrála Notre-Dame (11.–14. stol.) s více než 100 m dlouhou chrámovou lodí, její věž šplhá dokonce téměř do stopadesátimetrové výšky (druhá nejvyšší ve Francii). Za prohlídku určitě stojí i zámek rodiny Rohanů (Château du Rohan, dnes muzea) z 18. stol. Cenný je biskupský palác z téhož stol. (Robert de Cotte), ale také velká univerzita z 19. stol. nebo Palác lidských práv (r. 1966). V centru města řada dochovaných bohatých kupeckých domů s hrázděnými štíty (nejslavnější éra města je spojena s dobou, kdy městu vládli němečtí císaři). Jedním z nejpůsobivějších koutů starého města je čtvrť Petite France (Malá Francie).

 

Tarn, Gorge du, po velkém kaňonu Verdonu druhý nejhlubší a nejznámější kaňon ve Francii, jehož dnem navíc prochází frekventovaná silnice s několika tunely. Asi 50 km dlouhý úsek s velmi příkrými svahy, místy s úzkými soutěskami a peřejemi leží zhruba mezi městy Florac a Millau. Řeka Tarn se zde zařízla 300–400 m hluboko do vápencových plošin Velkých Causses (viz str.000). Z jejich okrajů se nabízejí fascinující pohledy. Pro vodáky je řeka sjízdná z obce La Malène.

 

Toulouse, hlavní město kraje Midi-Pyrénées v jz. části země na řece Garonně  (761 000 obyv., aglomerace necelý milion obyv.). Někdejší keltské oppidum se za římské epochy změnilo v kvetoucí osadu Tolosa. Brzy se stalo jedním z nejvýznamnějších měst v Galii, bylo nejen sídlem biskupství, ale v letech 418–507 i hlavní město Vizigótské říše. Vizigoti se později přesunuli za Pyreneje a celý kraj přenechali Frankům. K Francii bylo ale připojeno až r. 1271.

Po celý středověk patřilo mezi nejvýznamnější města Francie - sídlo arcibiskupství, správní středisko celého jihozápadu s univerzitou ze 13. stol. S nástupem průmyslové revoluce však jeho role končí, město upadlo do provinčnosti, dnes je však známé jako kolébka francouzského letectví.

Bazilika St-Sernin z 11. stol. představuje nejrozsáhlejší románský kostel v jižní Francii, v gotickém opevněném kostele Eglise des Jacobins je pohřben filozof a teolog sv. Tomáš Akvinský; místní muzeum má jednu z nejbohatších sbírek náboženského sochařství ve Francii. V centru města se nachází řada nádherných renesančních paláců či typických domů z červených cihel.

 

Vanoise, Parc National de la, první národní park vyhlášený ve Francii (r. 1963, rozloha 53 000 ha, ochranné pásmo 143 600 ha) navazuje na známý italský NP Gran Paradiso. Zahrnuje přírodovědecky nejhodnotnější část samostatného alpského masivu (Massif de la Vanoise) ležícího mezi Savojskými a Dauphinéskými Alpami se sředem asi 80 km vsv. Od Grenoblu. Chráněné území se prostírá v nadmořských výškách 1250–3852 m (nejvyšší vrchol Grande Sasse) s velehorským reliéfem, v němž více štítů přesahuje 3500 m n. m. Vyskytuje se zde několik desítek ledovců o celkévé rozloze přes 80 km2, vzácná alpinská vegetace a zvířena vč. velkých druhů, jako jsou kamzík, kozorožec, zajíc sněžný, orel skalní, v lesích tetřev, tetřívek atd.

Turisticky patří NP Vanoise k nejvíce využívaným v létě i v zimě dík snadné dopravní dostupnosti. Je zde hustá síť značených tras, mnoho informačních tabulí s mapami, 14 horských chat a velký počet lyžařských vleků. Hlavními středisky jsou Val d´Isere, La Plagne, Tigne, Méribel-les-Arc a řada novějších.

 

Vaucluse, Fontaine de, stejnojmenná obec, pyšnící se nejznámější velkou krasovou vyvěračkou v Evropě, leží 22 km vých. od Avignonu. Řeka Sorgue tu vyvěrá zpod skalního amfiteátru v závěru údolíčka a vyznačuje se až neuvěřitelným kolísáním svého průtoku – od slabých 4 m3/s do 200 m3/s. Protože řeka sbírá své vody ve výše položené krasové planině, jejímiž trhlinami a puklinami pronikají do podzemí, záleží především na množství dešťových a sněhových srážek v průběhu ročních období. Nejvyšší průtok s dramatickou podívanou lze zaznamenat pochopitelně zjara, kdy tají sněhy v okolních horských polohách.

Za pozornost turistů stojí i místní Speleologická expozice (malé muzeum) nebo pomník slavného toskánského básníka F. Petrarky (1304–1374) na náměstí v obci.

 

Verdon, PNR, jeden z velkých přírodních divů Francie, Velký kaňon Verdonu, leží v jv. části země v podhůří Přímořských Alp, asi 65 km sz. od Cannes. Kaňon je dlouhý 21 km, hluboký 200–600 m a při dně široký 10–100 m. Řeka Verdon jej vyhloubila v druhohorních vápencích. Vstupuje do něj asi 12 km záp. Od města Castellane a vystupuje v místě, kde její vody vtékají do velkého přehradního jezera St-Croix. Pěší turisté mohou sestoupit na dno kaňonu a projít jím je v úseku 14 km dlouhém mezi vyhlídkou Point Sublime a chatou Martel. Svislé skalní stěny místy spadají přímo do řeky, místy jsou peřejnaté, místy s klidnou hladinou. První průnik kaňonem se zdařil teprve v r. 1905 slavnému speleologovi E.A.Martelovi se dvěma dalšími badateli. Území kolem Velkého kaňonu Verdonu bylo v 90. letech vyhlášeno k ochraně jako PNR du Verdon. Při silničním okruhu kolem kaňonu podél jeho horní hrany, zejm. na severní straně, je vybudováno několik vyhlídek (belvedéres), odkud se naskýtají úchvatné pohledy do hlubin. Turisticky velice přitažlivá oblast je v letních měsících samozřejmě hojně navštěvovaná.

 

Versailles, město a zámecký komplex záp. od Paříže (86 000 obyv.) je součástí metropolitní oblasti hlavního města. Původně lovecký zámek Ludvíka XIII. byl během vlády jeho následovníka přestavěn a rozšířen na královské sídlo podle složitého programu zdůrazňujícího božský majestát krále Ludvíka XIV. (Krále Slunce), největšího vladaře novověké Francie a předního monarchy tehdejší Evropy. Symbol Slunce se ve Versailles objevuje s udivující pravidelností, např. francouzská okna měla “slunečnímu králi” umožňovat návrat z oblohy přímo do jeho komnat. Složitému dvorskému ceremoniálu odpovídalo i vnitřní členění zámku se stovkami komnat, dělených na část královu (ve válečnickém kultu boha Marta) a královninu (zasvěcenou Venuši). Pojítkem mezi nimi byla proslulá Zrcadlová galerie.

Ludvík chtěl ve Versailles vybudovat největší a nejpřepychovější zámek, jakému nebude ve světě rovno. Pod vedením architektů Louise Le Vau (stavba) a Andrého Le Nôtre (zahrady) zde v letech 1661–1712 skutečně vyrostl největší evropský palác (Schönbrunn, Sanssouci, Caserta u Neapole či Petrodvorec jen napodobují nedostižný vzor Versailles). O velikosti zámku vypovídají nejlépe čísla. Jen délka hlavní fasády je 670 metrů. Největší sál, Zrcadlový, má rozměry 73×10,5 metru, jeho sedmnácti oknům do parku odpovídá 17 zrcadel na opačné straně. Klasicistní nádhera versailleského areálu skutečně okouzlila každého, kdo se do králova sídla dostal. Součástí zámku je více než 100 ha parkových ploch s bezpočtem fontán, vodotrysků, soch a menších staveb (Oranžerie, Velký a Malý Trianon). Slavná historie dvorských ceremoniálů a večírků pro tisíce příslušníků aristokracie ale skončila během Velké francouzské revoluce. Versailles zpustly a ztichly, ale o události nebyla nouze. V zrcadlovém sále proběhla r. 1871 korunovace Viléma I. německým císařem (po dobytí Paříže), r. 1919 byl zámek svědkem jednání o míru po 1. sv. válce s následným podpisem  právě v Zrcadlovém sále (Versailleský mír, 28. 6. 1919). Dnes je zámek a jeho zahrady údajně nejfotografovanějším místem Francie.

 

Vézélay, středověké opatství v Burgundska., 100 km zsz. Od Dijonu na úpatí vrchoviny Morvan. Opevněné středověké městečko, které má dnes sotva 600 obyvatel, je korunováno ohromnou, z dálky viditelnou bazilikou sv.Magdalény s ostatky této světice. Opatství sloužilo jako důležité shromaždiště poutníků do Santiaga de Compostela.

Benediktinské opatství zde bylo založeno již r. 864, největší slávu ale získalo jako poutní centrum v 11.–13. stol. Vyšla odtud 2. i 3. křížová výprava do Palestiny. Dodnes zde také žije početná mnišská komunita, přestože větší část původního opatství již v průběhu minulých století podlehla zkáze. Katedrála byla postupně budována od r. 1096, definitivně byla dokončena až v 19. stol. Dnes je součástí památek na seznamu UNESCO.

 

Vézère, Grottes Ornées de la, unikátní soubor jeskyní s prehistorickými malbami v údolí řeky Vézère, pravého přítoku Dordogne v kraji Périgord, byl zařazen do Světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO v r. 1979. Leží asi 130 km vých. od Bordeaux, mezi obcemi Le Bugue-sur-Vézère na JZ a Montignac na SV. Jeho středem je známé naleziště kromaňonského člověka Cro Magnon na záp. Okraji obce Les-Eyzies-deTayac (zde Museum prehistorického člověka). V uvedeném území se nachází 14 významnějších jeskyní, z toho 6 s malbami, 2 krápníkové, 3 s muzeálními sbírkami a 3 s nálezy prehistorických nástrojů.

Hlavní turistické atraktivity:

La Bugue-sur-Vezère - Aquarium du Périgord Noir: tři velké bazény s 2000 tun vody; největší 24 m dlouhý obsahuje ryby a vodní rostliny z různých povodí Asie, Afriky i Amazonie. Návštěvník zde prochází také podzemním skleněným tunelem. Akvárium je považováno za největší soukromý objekt svého druhu v Evropě.

Gouffre de Proumeysac - zpřístupněná krápníková propast 3 km sv. od soutoku Vézèry a Dordogne.

Řada jeskyní v okolí Les-Eyzies-de-Tayac - na V: Font de Gaume (s malbami), Combarelle (s malbami); na S: Grand Roc (krápníková), Abri du Moustier (sídliště neandertálského člověka před 50–35 tisíci lety, podle něho nazvána kultura moustérien), Rouffignac (rytiny a kresby paleolitického člověka staré 20–12 tisíc let) atd.

Jeskyně Lascaux I a Lascaux II – vedle španělské Altamiry zatím nejslavnější jeskyně s mnoha sty barevných maleb z dob kolem 15 tis. let před Kr., objevená r. 1940. Zobrazují např. jelena, tura, koně vyhynulý druh zubra (Bison priscus), kozorožce aj. Po zpřístupnění jeskyně došlo ke změně mikroklimatických poměrů a malbám hrozila zkáza plísněmi a bylo nutné ji uzavřít. Vzhledem k jejímu výjimečnému kulturně historickému významu byla později v blízkosti (asi 2 km jjv. Od Montignaku) vybudována dokonalá replika zdí s malbami – jeskyně Laxcaux II. Součástí její prohlídky je podrobný výklad a promítání dokumentárního filmu o slavné lokalitě.

 

Volcans des Auvergne, Parc naturel réional des, Přírodní oblastní park auvergneských sopek - tak zní český název jednoho z nejpozoruhodnějších území ve Francii. Byl vyhlášen v r. 1977 na rozloze 180 000 ha. Zaujímá především území na sever a na jih od Clermont-Ferrandu se známým řetězcem sopek (La Chaîne des puys, slovo puy [čti püji] je místním označením pro sopečný pahorek, kupovitý vrch), vyvřelých podél zlomu v zemské kůře směru S-J a představuje přímo školní ukázku tzv. liniového vulkanismu. Z vrcholu Puy de Dôme (1465 m n.m.) lze spatřit i zachovalé krátery nejmladších z nich, Další sopky leží ve skupině Mont Dore (nejvyšší kaldera Puy de Sancy, 1885 m n.m) a v pohoří Cantal (Plomb du Cantal, 1856 m). Pod vyhlídkovým Puy Mary (1787 m n.m.) je rozsáhlý ledovcový kar. Tato část kraje Auvergne bývá nazývána museem vulkanického reliéfu: vypreparované sopouchy a zdi (dykes), utuhlé lávové proudy se struskovitým povrchem, lávové příkrovy, lávové jeskyně, jezera sopečného původu (kráterová, hrazená lávovým proudem aj.), ukázky sloupcovité odlučnosti čedičových hornin, sopečné tufy a aglomeráty, zdvojené krátery atd. Lesů se zachovalo málo, svahy kopců jsopu řídce porostlé keři, travinymi, žlutě kvetoucími kručinkami, janovcem, tu a tam jalovcem. Fauna je rovněž chudá.

Turistika je v parku velmi rozvinutá, má zde dostatek kempů, penzionů, informačních tabulí, parkovišť i stravovacích možnosí.

 

Vosges (Vogézy), mohutný horský hřbet o délce kolem 100 km směru S-J ohraničený na V svahem nad Alsaskou nížinou při hranici s Německem. Tvoří protějšek německého Schwarzwaldu na pravém břehu Rýna. Svým charakterem a výškou připomínají Vogézy náš Hrubý Jeseník, částečně i Krkonoše. Patří totiž do téže Hercynské soustavy vzniklé vrásněním v mladších prvohorách. Nejvýše vystupují ve své jižní části (Ballon de Guebwiller neb-li Grand Ballon, 1424 m .n.m), kde se zachovaly stopy po pleistocenním zalednění – ledovcová údolí, kary, ledovcová jezera, kamenná moře, na odlesněných vrcholech žulové izolované skály a mrazové sruby K ochraně této pozoruhodné horské krajiny byl zde vyhlášen PNR Ballons des Vosges. Vede jím téměř hřebenová silnice Route des Crêtes s možnostmi krátkých pěších výstupů na rozhledové vrcholy Grand Ballon (1424 m n.m. a Hohneck (1362 m n.m.)

Na S od Savernského sedla (Col de Savern) pokračují Vogézy svou menší, nižší a zalesněnější částí. Liší se též geologickým složením - je budována převážně pískovci. Rozsáhlé souvislé lesy zde uchovaly téměř všechny druhy lesní zvířeny, které žijí ve střední Evropě, ale jinde ve Francii byly již vyhubeny. Území bylo v r. 1976 vyhlášeno jako PNR des Vosges du Nord na rozloze 82 500 ha. Uchovává také tradiční způsoby života, lesního a zemědělského obhospodařování krajiny. Z nemnoha památek navštěvují turisté zámek v Saverne s nádhernou fasádou a s archeologickými a historickými sbírkami nebo zříceniny několika hradů, které poskytují nejlepší rozhledy do krajiny.

 

4. O lidech a jejich životě

Typické povahové rysy:

* výrazné národní cítění, osudy jiných států je příliš nezajímají

* ležérní chování, akademická čtvrthodinka patří ke společenskému bontonu

* mají smysl pro humor, snaží se být výraznou individualitou, ženy věří ve svou roli krasavic (a svět jim uvěřil)

* fyzická blízkost, běžné je nejen podání ruky, ale i společenský polibek

* milují zvířata a děti, mají privilegované postavení, děti se nevychovávají, jen hlídají

* potrpí si na řády a vyznamenání - v zemi je několik milionů předsedů různých spolků, organizací, ať již ve funkci nebo ve výslužbě jsou oslovováni Monsieur le président

* k úspěchu v jednání s Francouzi Vás přivede spíše jemná taktika, správně vedené argumenty obtěžkané čísly a fakty

Co/koho nemají v oblibě:

* spěch u jídla, podle vztahu k jídlu a chování u stolu se pozná dobrý (nebo špatný) milenec, Francouzi jsou gastronomové lásky, tloušťka však je společenským prohřeškem (denní spotřeba tuků na hlavu je nejvyšší na světě, 164 g)

* učit se cizím jazykům (jen z donucení), i když ovládají angličtinu, neradi ji používají

* dopravní policii, toleruje se malé množství alkoholu za volantem, při dopravní nehodě však bývá policie přísná a nekompromisní a pokuty jsou vysoké

Národní gastronomie. Milostný poměr Francouzů a jídla je tak proslulý jako méně šťastné vztahy Romea a Julie či jiných hrdinů; jídla trvají i několik hodin, stává se, že oběd zvolna přechází ve večeři. Kompletní menu, podle tradice apéritif, entreé (předkrm) plat (hlavní jídlo), salát, sýr, zákusek, ovoce, kávu a digestif (nápoj na trávení) vyžaduje čas; polévka se obvykle podává jen k večeři, časté bývají různé druhy předkrmů a zákusků, ať již čerstvé ovoce, kompot nebo jogurt, ovocný koláč či zmrzlina; jídlo, o kterém se dá vyprávět vnoučatům přijde na „majland“. Nezbytnou součástí je i estetická stránka jídla se snítkami čerstvých bylin, květů.

Le Café či Café restaurant jsou typickými stravovacími zařízeními, podávají se zde i jídla, boulangeries, pastisseries, confisseries dělají chutě svým pečivem, zákusky a bonbóny, fromageries, cremeries ohromují přehlídkou sýrů, charcuteries prodávají saláty a maso, navštivte některý z místních trhů (marchés) a změníte jídelníček

Odpolední drink se drží v době kdy „na práci je již pozdě a na cestu domů ještě brzy“, provází jej vytříbená konverzace, dbá se na apparente extérieure (vnější zdání).

Oblíbená je tzv. bujabéza (bouillabaisse), připomíná naši polévku, do které se přidá „co dům dal“, nechybí v ní mořské plody, vonné bylinky, olej. Národní pochoutkou jsou však hlemýždi, ústřice a slávky, různé druhy paštik a několik set druhů sýrů, regionální speciality: např. provensálské ratatouille (směs paprik, lilků/baklažánů, tykví, cibule a rajčat) nebo alsaské tarte aux oignons (cibulový dort) a choucroute (kyselé zelí), v Lotrinsku znajín quiche lorraine (koláč z vajec, smetany a slaniny).

Francouzská vína jsou světoznámá (Beaujolais, Bordeaux, Côte du Rhône, Saint Emilion, Pinot-blanc a mnohá další), Francouzi jsou velkými znalci a konzumenty, … Woody Allen byl vykopnut z francouzské restaurace, neboť si objednal k jídlu Coca-colu, tisk o něm napsal: „Il manque du savoir vivre“ (Neumí žít!). Slavná je i jablečná pálenka Calvados a proslulý koňak, výborné aperitivy (např. St-Raphaël)

Dárky pro Vaše milé. Mezi dobré nákupy patří parfémy, víno, sýry, luxusní potraviny, hedvábné šátky, starožitnosti, porcelán, suvenýry z moře; originální je nejrůznější oblečení, jeho cena však bývá vysoká.

 

5. Praktické informace

Doprava. Tři hlavní pařížská letiště, řada mezinárodních linek létá do Lyonu, Nice, Marseille a do některých dalších měst; hlavní tuzemská aerolinka Air Inter přepravuje cestující do různých částí země.

Prvotřídní železniční doprava, na vybraných trasách jezdí vysokorychlostní vlak TGV (train à grande vitesse), vlaky jsou čisté a jezdí zpravidla na čas, jídelní a spací vozy kvalitní. Společnost SNCF (Société Nationale des Chemins de Fer) je jednou z nejvýkonnějších a nejrozsáhlejších železničních sítí v Evropě, nabízí různé slevy pro studenty, seniory, časově omezené (avšak územně neomezené) slevové karty. Francouzský, belgický a britský železniční systém spojuje Eurostar Limited – železniční služba pod Lamanšským průlivem, z Paříže do Londýna se dostanete za pouhé 3 hodiny, více na www.eurostar.com.

Autobusová doprava je naproti tomu obvykle pomalá a levná, autobusová nádraží (gare routière) se nacházejí obvykle poblíž vlakových. Autostop je poměrně obtížný – čím větší město, tím menší šance, že vám někdo zastaví. V každém větším městě obvykle spolehlivě funguje místní autobusová síť, v Paříži, Lyonu, Lille a Marseille funguje rychlý systém podobný našemu metru, v hlavním městě rozšířený navíc o rychlé trasy do okrajových čtvrtí. Taxi nebo pronájem vozidla nebývá problém.

Francouzi jsou spíše netrpěliví a někdy nepředvídatelní řidiči, jezděte proto opatrně a dodržujte předpisy, pokuty bývají vysoké.

Ubytování. Rozsáhlá síť různých hotelových řetězců v kategorii *–***Vás jistě uspokojí, obvykle se nacházejí na předměstích v blízkosti důležitých dálničních tahů a jsou ideální na jedno či dvě přespání v případě Vašeho transferu do dalšího regionu. V intravilánu měst fungují různě kvalitní hotely, jejich cena obvykle odpovídá jejich standardu. V turistických centrech a zvláště na pobřeží jsou Vám k dispozici v době turistické sezóny apartmánové nebo hotelové komplexy obřích rozměrů, můžete zde objevit i naprosto idylické malé objekty pro svou dovolenou. Ve vnitrozemí jsou oblíbené venkovské usedlosti (gîtes). Ve všech atraktivních oblastech funguje dostatek různě vybavených kempů, které nabízejí ubytování i v různých karavanech, bungalovech, ve vyšších oblastech udržuje Club Alpin Francais síť horských chat.

Trestná činnost. Ve velkých městech, zvláště v Paříži, je zvýšená ostražitost na místě. V zemi je velké množství imigrantů z bývalých koloniií, pokud kdekoliv zaparkujete, pokud možno na okraji města, nenechávejte žádné věci v autě, držte se dobře osvětlených prostor, neprovokujte.

Lékařské péče. Standard zdravotnického ošetření je obvykle vysoký, poplatky se liší a mohou dosáhnout za některé složité zákroky i závratných výšin – pojištění před cestou je na místě. Mnozí lékaři komunikují anglicky. Léky a farmaceutické výrobky běžně seženete ve všech větších městech, některé lékárny mají otevřeno i o svátcích. Vodu, pokud je označena Non potable, tj. není pitná, použijte nanejvýš na omytí auta, dejte přednost kvalitním francouzským vínům

Noviny. Le Figaro, Le Monde Libération, anglicky psaný International Herald Tribune či Le Parisien jsou hlavními francouzskými deníky. Zahraniční noviny (nikoliv však české) seženete běžně ve velkých novinových stáncích.

 

Internetové odkazy:

www.elysee.fr

www.assemblee-nationale.fr

www.senat.fr

www.premier-ministre.gouv.fr/fr

www.service-public.fr

www.vie-publique.fr

www.tourisme.fr

www.answers.com/france

www.mzv.cz

www.bedekr.cz/staty/Evropa/Francie

atlas.netway.cz/evropa/francie.htm

www.france-montagnes.com/hiver/cze_CZ

www.onlinenewspapers.com/france.htm

www.tvinfo.cz/live/televize/fr

www.tvinfo.cz/live/radio/fr

www.multimap.com

 

Diplomatická zastoupení:

Velvyslanectví České republiky ve Francii

(Ambassade de la République Tcheque)

15, Avenue Charles Floquet, Paris

tel. 00331/40651300, 40651301, fax 0033140651313

e-mail: paris@embassy.mzv.cz, www.mzv.cz/paris

 

Honorární konzulát byl zřízen v Nice, Lille, Nantes a Lyonu,

Konzulární jednatelství v Marseille a Albertville, v Paříži existuje i

České centrum, Centre Tcheque, 18, rue Bonaparte, Paris

tel. 00331/53730022, fax 00331/56248773

e-mail: ccparis@czech.cz, www.czechcentres.cz/paris, www.centretcheque.org

 

Velvyslanectví Francouzské republiky

Velkopřevorské nám. 2, Praha 1

tel. 251 171 711, fax 251 171 720

e-mail: ambafrcz@mbox.vol.cz, www.france.cz

 

Nahoru Domů Mapa webu
toolbar
© 2011 - 2024 Toulky Evropou.cz
TOPlist